V roce 2009 mně postihlo osobní zemětřesení a s ním i naléhavá potřeba vyjádřit se mimo předepsané mantinely zakázek a cílových skupin. Myslela jsem, že podpora Fondu kinematografie a tudíž volná ruka v tvorbě mě přivede do hodně experimentálních vod. Ale pak jsem zjistila, že film je pro mě pořád hlavně forma komunikace. I když takové, kde estetika je půl sdělení. Vždycky jsem vnímala nezávislý dokument jako uměleckou formu, nikoli sumu informací. Proto je pro mě nepochopitelné, že tolik diváků u dokumentů vnímá jen informační obsah, jako by šlo o zpravodajství…

DK
75 min., 2013

Režie: Bára Kopecká
Produkce: Bára Kopecká, Produkce Třeštíková, Česká televize
Střih: Michal Dvořák
Výtvarník: Jan Pekárek

Projekt vznikl s podporou Fondu kinematografie.

Trailer:


https://www.youtube.com/watch?v=xg5Il0aSQro

Účast v mezinárodních soutěžích:
MFF Karlovy Vary
MFDF Jihlava
Finále Plzeň

Nominace na Českého lva 2014
Cena Pavla Kouteckého 2014

Film ke stažení:
http://dafilms.com/film/8972-dk/
http://www.aerovod.cz/katalog/dk/

Některé recenze a rozhovory:

Uspořádala si vzpomínky na manžela, vznikl nejlepší dokument
Aktuálně.cz / 2014

Uspořádala si vzpomínky na manžela, vznikl nejlepší dokument

Bára Kopecká získala Cenu Pavla Kouteckého za dokument DK, který vypráví o jejím předčasně zesnulém manželovi Davidu Kopeckém.

Praha - Držitelkou Ceny Pavla Kouteckého za nejosobitější dokumentární film se stala režisérka Bára Kopecká za snímek o svém zesnulém manželovi, kontroverzním a uznávaném architektovi Davidu Kopeckém nazvaný DK. Ocenění převzala v úterý večer v pražském Divadle Archa.

Stavitel, který nejradši bourá, plachý excentrik, chladnokrevný panikář, asketický hédonik, vynálezce života - taková byla podle autorky filmu komplikovaná osobnost Kopeckého, jenž v roce 2009 zemřel na mozkový nádor.

Snímek je vyprávěný v ich-formě a architektův obrázek je v něm složen z mozaiky vyprávění autorky, kolegů, přátel a rodiny. Ty se střídají s vizuálně propracovanými záběry z domácích videí pořízených samotným Kopeckým. Snímek vyniká podle poroty i střihovou skladbou, která je čistá, precizní a estetická - stejně jako Kopeckého architektura.

"Život s Davidem byl opravdu velká jízda, nesmírně dramatická, a neměla rozuzlení, jen náhlý konec. Zůstalo mnoho otazníků. Kdybych měla pocit, že znám odpovědi, třeba bych zůstala u textu. Ale já jsem měla potřebu ptát se lidí, kteří ho znali, kdo podle nich David byl a co si myslí o jeho práci, protože on prací žil. Byl před lety sice hodně slavný, ale v posledním období se mu nedařilo. Nikdy nebyl praktický, dělal architekturu jako umění. A pak začínal mít čím dál šílenější nápady a já neuměla rozeznat, co je David a co nemoc. Potřebovala jsem si vše uspořádat a dokument se mi jevil jako vhodný prostředek. Texty jsem pak použila jako komentář," řekla Bára Kopecká v rozhovoru pro Aktuálně.cz na MFDF v Jihlavě, kde loni se snímkem DK soutěžila.

Jsou architekti sebestřední maniaci?
Respekt / 2013

Jsou architekti sebestřední maniaci?

Film Báry Kopecké je zprávou o profesi

fotoDK


Letošní Ji.hlava je především pestrá. Hned těch pár filmů, co jsem stačil nasát během prvního dne festivalu, mě příjemně naladilo. Ten, co mě zatím zaujal nejvíc, se jmenuje D.K., měl úspěch už v létě v Karlových Varech (a do kina na něj můžete jít od 7. listopadu).Režisérka a střihačka Bára Kopecká natočila film o svém manželovi.

David Kopecký byl architekt, zemřel před pár lety a ona se prostřednictvím filmu snaží zjistit, „co se to sakra stalo“. Od ženy, která vzpomíná na manžela, by jeden čekal spíš sentimentální home video, ostatně spousta domácích záběrů tu je, ale výsledek zdvořilou vzpomínku nepřipomíná ani náhodou. Sedmdesátiminutový film obstojí i jako originální portrét, ale vnímat ho můžete i coby nekompromisní zprávu o profesi.

Celoživotně mě baví domy, architektura a urbanistika. S čím mám trochu problém, jsou architekti. Zažil jsem jich zblízka jen pár, ale byl to vždycky zvláštní zážitek. Jako by nestavěli domy k bydlení, ale spíš sochy v krajině a městském prostoru, jako by byli extrémním ztělesněním mužského principu, pro nějž je čistá idea vším. A realita, lidi, co ty domy platí a chtěli by v nich žít, jako by byli na obtíž. Nechápaví, úzkoprsí „investoři“. Neochotní celoživotně sloužit ideji někoho jiného. Za což si zaslouží jen pohrdání.

Bára Kopecká ukazuje tenhle problém zevnitř a v krajní podobě. Přes muže, kterého milovala, s nímž má dceru a společný kus života. Proč sakra stavíš baráky, ve kterých se lidem nelíbí? Proč nemůžeme mít doma postel? Proč nemůžou mít wafky kryt, když máme malý dítě? Ta mužská pronikavá energie, nepokoj, touha po čistotě a jednoduchosti vedle snahy mít druhé pod kontrolou, určovat, jak mají žít. Dráždivý mix.

Dobře, D.K. byl možná výstřední; ale znamená to, že to platí obecně o architektech? V tom film překračuje linii osobního portrétu. Autorka obchází Kopeckého kolegy, kteří na něj vzpomínají. Jednak je vidíte v jejich prostoru, vidíte domy, které obdivují, mluví o lidských vlastnostech, které jim přijdou ocenitelné. David Kopecký možná byl trochu extrém i mezi kolegy, ale ten princip vnímání světa je u všech stejný. „Ta jeho místnost byla skvělá, tam bylo všechno bílý,“ říká obdivně jeden z nich. Kopeckého zálibou bylo domy „odstrojit“, oholit na zdivo, beton, očistit svět od lidského nánosu až na kostru myšlenky bez poskvrny. Všechno nad to už je kompromis.

Skvělý portrét profese, mužského principu, síly i zrádnosti ideje.

Tomáš Feřtek

Zdroj:
http://www.respekt.cz/externi-hlasy/jsou-architekti-sebestredni-maniaci

O muži s absolutním vkusem
Dotyk / 2014

O muži s absolutním vkusem

Režisérka Bára Kopecká v karlovarské soutěži uvádí dokument DK o životě a smrti svého muže, nekompromisního architekta Davida Kopeckého.

Zdá se mi odvážné natočit film o smrti vlastního muže. Jaká byla vaše motivace?

Mně to připadalo jako to nejpřirozenější, co můžu po jeho smrti udělat (architekt David Kopecký zemřel na zhoubný nádor – pozn. redakce). Potřebovala jsem se nějak vyrovnat s tím, co se stalo. Původně jsem myslela, že film se bude promítat jako součást výstavy jeho práce, o které všichni mluvili, ale kterou nakonec nikdo nedotáhl. Tím víc jsem měla pocit, že musím dokončit film, že nemůžu dovolit, aby David jen tak zmizel jako někdo, kdo měl prostě smůlu. Byl opravdu fascinující osobnost a chtěla jsem o něm vyprávět. A zároveň se sama něco dozvědět.

Kdy jste začala točit?

David kdysi chtěl, abych natočila film o ateliéru ksa., který měl s Jánem Studeným. Mezi architekty je jeho jméno hodně známé, měl originální myšlení a nápady. Dostával prestižní ceny, ale o realizaci za každou cenu mu nikdy nešlo, takže žil neustále na hraně. Snažil se věcem přijít na kloub a nespokojil se s řešením, dokud podle něj nebylo přesné, nejlepší možné. Což často znamenalo, že se nestavělo, a Davidovi zůstaly dluhy.

Svou podstatou byl vynálezce a výzkumník, v každém ohledu. Obdivovala jsem ho, ale ke konci už to začalo být hodně destruktivní. Snažil se u svých dávných spolupracovníků získat placenou práci. Někteří ho ale využívali pro soutěžní návrhy, pod které se pak taky podepsali, a placenou zakázku mu stejně nedali. Ale možná, že mu pomoct nešlo, protože myslím, že někteří kamarádi se upřímně snažili. I když měl dělat čistě komerční zakázku, pustil se do toho se vším všudy a narážel na konvence všeho druhu. Najít dobrodružného investora je těžké, zvlášť v Čechách. Ale to, co se postavilo, působilo vedle běžných staveb jako zjevení. Stálo to za to, ale cena byla vysoká.

Jaký způsob natáčení jste zvolila?

Psala jsem stovky úvah, vzpomínek, otázek. Z nich pak vznikl komentář. Natáčela jsem interview s lidmi, kteří ho znali z jiné stránky než já, v jiných životních obdobích. Ke konci jsem kvůli jeho onemocnění už nevěděla, co je ještě David a co už je jeho nemoc. Bolelo to, hledala jsem odpovědi. Sbírala jsem materiál ke koláži, která bude zachycovat důležité fragmenty, ne nabízet odpovědi. Výkladu jsem se důsledně vyhýbala.

Ve filmu jsou i záběry natočené vaším mužem. Jak jste s tímhle materiálem pracovala?

David si natáčel stavby a prostory, různé experimenty – a sebe. Takové záběry jsme se střihačem Michalem Dvořákem, výjimečně talentovaným studentem FAMU, maximálně využívali, zpřítomňují Davida a zprostředkovávají jeho vidění. David měl naprosto přesné estetické cítění. On sám o sobě sebevědomě tvrdil, že má absolutní vkus, jako má někdo absolutní sluch.

Podruhé jsem se s takovým citem setkala u Jana Pekárka, který k filmu dělal grafiku a plakát. Beru to jako znamení. Absolutní cit je dar, ale může to být taky prokletí, když nejste ochotni slevit. David slevit odmítal, šlo mu o dokonalé řešení, vizi, přesnost proporcí. Jakmile toho dosáhl, šel dál. Nepokoušel se úspěch opakovat.

Vy sama za sebou máte poměrně dobrodružný život, když jste se v mládí odstěhovala za oceán.

Kdybych nebyla dobrodružná, nikdy bych se neodvážila založit s Davidem rodinu. Bylo to náročné, zraňující, šílené – a taky krásné. Manžel byl člověk, který se nebál ničeho z toho, čeho se bojí ostatní, a  zásadně neustupoval. Bylo mu úplně jedno, jak se co obvykle dělá, konvence nebral v úvahu a pravidla z  principu překračoval. Miloval svobodný, neukotvený prostor, a taky si ho vytvářel. Co se mu nelíbilo, to prostě odejmul, od obrazu v restauraci až po zeď v bytě.

S mužem už vás cizina nepřitahovala?

Žili jsme nějakou dobu v Londýně, když tam dělal kanceláře filmové produkce Stink. Londýn je ale dost tradiční prostředí sešněrované tisícem předpisů, nebylo to myslím pro něj to pravé místo. Doufal, že dostane zakázku v Chile, plánovali jsme všechno možné. Ale vždy to bylo spojené s jeho prací. Práce pro něj byla způsob bytí, výzkum vesmíru. Nicméně plány jsou plány a žijeme teď. David žil tak, že se za výsledek nemusel omlouvat. I když… Je vize důležitější než lidi? To je otázka, kterou film myslím klade. Ale neodpovídá.

Na smrt vás nikdo nepřipraví
Aktuálně.cz / 2013

Na smrt vás nikdo nepřipraví

Tématem intimního snímku Báry Kopecké DK je osobnost jejího manžela, radikálního architekta Davida Kopeckého. Skrze kolážovitý přístup s rozsáhlým využitím home-videa se vydává na cestu po objevení toho, kdo Kopecký vlastně byl, a nevyhýbá se ani jeho smrti.

"Cítila jsem potřebu se z toho vypsat. Vždy, když si potřebuji pročistit hlavu, tak píšu," říká Bára Kopecká. Na MFDF v Ji.hlavě její snímek soutěží v sekci Česká radost.

Co vedlo k natočení filmu, který se zabývá tak intimním tématem, jakým je smrt manžela?

Život s Davidem byl opravdu velká jízda, nesmírně dramatická, a neměla rozuzlení, jen náhlý konec. Zůstalo mnoho otazníků. Kdybych měla pocit, že znám odpovědi, třeba bych zůstala u textu. Ale já jsem měla potřebu ptát se lidí, kteří ho znali, kdo podle nich David byl a co si myslí o jeho práci, protože on prací žil. Byl před lety sice hodně slavný, ale v posledním období se mu nedařilo. Nikdy nebyl praktický, dělal architekturu jako umění. A pak začínal mít čím dál šílenější nápady a já neuměla rozeznat, co je David a co nemoc. Potřebovala jsem si vše uspořádat a dokument se mi jevil jako vhodný prostředek. Texty jsem pak použila jako komentář.

Nevadilo vám tedy, že necháte nahlédnout velké množství lidí do svého soukromí?

Vzhledem k tomu, že se mu v posledním období nedařilo, nechtěla jsem, aby byl po smrti vnímán jako chudák, který měl smůlu. On pořád pracoval, neustále vynalézal a během nemoci dostal zakázky na stavby, na něž předtím tak dlouho čekal, a které už nemohl dotáhnout. Ještě na smrtelné posteli dodělal projekt domu v Mníšku a až do konce vymýšlel další věci. Můj původní plán byl, že se film stane součástí výstavy. Myslela jsem, že film bude jen pro lidi, kteří se zajímají o umění. Nečekala jsem tak širokou odezvu. A zas tolik soukromí v tom filmu určitě není. Je v něm jen to, co jsem považovala za nutné pro zachycení toho, kým David byl. Navíc stejně moc nerozumím rozlišování mezi osobním a veřejným. Říkám, co si myslím. Když něco cítím, tak to vyjadřuji. Život je přece praktický výzkum, ne? Když budu zatajovat průběh experimentu, lhát nebo mlčet, nikam dál se nepohnu.

Máte pocit, že by se ve filmu měla víc objevovat takto osobní témata?

Možná kdyby se lidé nebáli být více osobní a víc šli do sebe, tak by filmy mohly být intenzivnější. Mnohdy se mi témata zdají být vykalkulovaná. To myslím platí hlavně pro hraný film. Připadá mi, že hodně lidí moc neví, o čem točit, a tak pátrají po něčem, co bude efektní pro film. Mám pocit, že zajímavější jsou úplně jednoduché věci.

Jako například?

Když se vám něco stane nebo něco vidíte, a pohne to s vámi. Na mnoha filmech mi připadá únavné, že se přemýšlí o nějakém zajímavém uchopení, které zabere na poroty na festivalech. Chybí mi však v nich nějaké vnitřní zanícení. Je mi jasné, že pokaždé není impuls tak silný jako osobní trauma. Já jsem na DK pracovala, protože jsem musela. Myslím, že to je důvod, proč překvapivé množství lidí ten film akceptuje, že je poznat, že nejde o kalkul.

Máte tedy pocit, že je většina českých filmů podbízivá? Že i v angažované dokumentární tvorbě chybí nějaký vnitřní apel?

Nechci hodnotit. Už jenom proto, že nemám moc času sledovat tolik filmů, kolik bych si přála. Ale když nějaký film vidím, je většinou spíš o nápadu, než o tom, že by měl tvůrce co říci. I když pracuji se studenty, mám pocit, že jejich hlavní snahou je, aby výsledná díla byla taková skládačka s pointou.

Jak tedy vnímáte novou generaci filmařů a studentů filmové praxe? Často je slyšet názor, že jejich tvorba je velmi podobná, že jsou příliš silně ovlivněni svými pedagogy a jejich filmy se liší pouze v drobnostech.

Teď už učím jen zahraniční studenty, kteří točí hrané filmy. Ale když jsem byla vedoucí katedry střihu, setkávala jsem se více i s dokumentaristy, jejichž katedru zrovna převzal Karel Vachek. Tam to bylo vidět opravdu hodně. Pak už jsem nechodila ani na hodnocení prací, vlastně mě tam už ani nezvali (smích). Nedokázala jsem se s nimi dohodnout. Měla jsem pocit, že je to celé špatně postavené. Když jedna studentka natočila film, kde bylo jen několik nevyvážených situací s Jirousem, nepřišlo mi to jako dokument. Člověku, který není kulturně zakotvený ve stejné skupině, to přece nic neřekne. Ale nikdo se mnou nesouhlasil. Asi tomu směru nerozumím… Zrovna Vachkovy filmy mě baví, což ale neznamená, že je jeho metoda přenosná.

Hovořila jste o tom, že David Kopecký byl radikál a věci dotahoval do podoby, kterou považoval za ideální. Máte pocit, že výsledná podoba vašeho filmu je také ideálním tvarem, v němž jste ničemu a nikomu neuhnula?

Za svým jsem si šla. Ale práce na dokumentu je vždycky dobrodružná. Mám zkušenosti s tím, že materiál má nějaký vnitřní rytmus, náboj. A nakonec si prostě dělá, co chce, a nemá cenu ho znásilňovat. Když to uděláte, je to vždycky vidět. Vypadá to pak jako manipulace a výsledkem je většinou nějaké klišé. DK je koláž. Původně jsem si ji představovala daleko temnější, ve více vrstevnatějších polohách.

Proč jste od tohoto záměru ustoupila?

Nakonec jsem musela pokorně odvyprávět příběh. To ostatní se mi zdálo křečovité, nefungovalo to. Realita je silnější než moje vymyšlené prostředky interpretace. Spousta materiálu samozřejmě vypadla. Cítila jsem, že to musí zůstat maximálně jednoduché a intenzivní, krátké. Například co se týče věcí osobního charakteru, vypadlo téměř vše. Ověřila jsem si tím, že důležité věci se ve filmu nemůžou říkat nebo popisovat, ať je ten popis sebelepší. Můžou jenom vyplynout mezi záběry, když to vyjde.

Neměla jste problém s tím, že k vám někteří zpovídaní nechtěli být otevření, protože mluvili s vdovou?

Ano, ale většinou šlo o lidi, kteří upřímně mluvit ani neumí. Nebo to byli lidé, kteří nepochopili, že žárlivá opravdu nebudu. Notabene na někoho, kdo je po smrti. Ale udělala jsem i experiment, kdy s některými lidmi natáčel můj dlouholetý spolupracovník Marek Bouda, který dotyčné i Davida znal. Měla jsem pocit, že k němu by mohli být sdílnější. Zjistila jsem ale, že mezi rozhovory, které dělal on, a těmi mými není žádný velký rozdíl. Dokonce některé z nich byly ještě odtažitější , a tak jsem je pak vyhodila. Dala jsem všem jasně najevo, že nestavím Davidovi pomník. Ptala jsem se jich otevřeně, navíc jsem celou řadu z Davidových průšvihů sama zažila a historky, například o provokaci policistů, znala. Pokoušela jsem se dopátrat nějaké pravdy, identity. Takže když se někdo tvářil pekelně tajemně, jakože on jediný ví všechno, ale naschvál to neřekne, bylo mi jasné, že je to blbec (smích).

Máte pocit, že je téma smrti v České republice tabuizováno? Že se o něm nehovoří tak, jak by se mělo?

Neřekla bych, že je přímo tabuizováno, spíš vás na smrt nikdo nepřipraví. Všichni dělají, že jde o situaci, o níž je lepší nemluvit. Ale mně přišlo důležité o tom mluvit. Nemyslím samozřejmě pouze samotný fakt, že někdo blízký umírá. To je samo o sobě dost šílené. Obzvlášť ve chvíli, kdy je postižený mozek a ten nemocný už není sám sebou, jako se to stalo Davidovi. Alarmující je otázka samotného systému ohledně umírání. Lékaři vám řeknou, že nemůžou nic dělat a že si ho máte odvézt, ale na druhou stranu vám ho odmítají vydat, pokud mu neposkytnete nepřetržitou péči. Ta ale stojí třeba dvě stě tisíc měsíčně. Takže nezbylo než tu drahou domácí péči objednat. Říkala jsem si, že pak třeba prodám byt, nějak se to udělá. V tu chvíli jsem nad tím odmítla přemýšlet. Ale David se rozhodl, že pečovatele nechce, a vyhodil je. Vznikla tak naprosto neřešitelná situace, v níž potřeboval péči, kterou zároveň odmítal. Já jsem byla na jeho straně, ale musela jsem se o všechno postarat… Poradit se nebylo s kým. Druhý aspekt je, že když se se smrtí člověk nesetkává, strašně se bojí. Bojí se péče o umírajícího, že to nezvládne, až se to stane. A pak zjistí, že když se ty věci dějí, jsou úplně přirozené. Mají svou katarzi. Ale strach a zmatek vytváří peklo a člověk zbytečně chybuje tím, že se bojí problémů, které vůbec nenastanou.

Proč tedy v dokumentu není více zastoupena rovina boje s takto nastaveným systémem?

Protože jsem neměla jsem natočený žádný materiál. Taková hyena zase nejsem, abych točila umírajícího. Ledaže by sám chtěl. A když máte film, nemůžete z něj najednou udělat rozhlasovou hru. Přičemž jsem ten film nechtěla dělat jako sociálně-kritickou záležitost, měl být o prožitku. O prožitku byly moje texty, ale v obraze by bylo co? Černá obrazovka? Navíc já nevím, co cítil David, on na konci nemohl mluvit a jeho nálady se hodně střídaly. Neměl to být film o mně, ale o něm. A tak to nakonec všechno vypadlo.

Chtěla byste se tomuto tématu více věnovat? Smrt a problematika okolo ní je u nás téma minimálně reflektované.

To byl od začátku můj plán. Ale zároveň jsem se toho tématu bála. Bála jsem se, že se úplně psychicky zlikviduju. Neustále se k tomu vracet bylo nesmírně vyčerpávající. Nakonec jsemnachystala aspoň malou věc pro televizi v rámci seriálu Diagnóza. Ale dramaturgyně mi to celé seškrtala, neboť nesouhlasila s mými závěry, a tak z projektu sešlo. Pak jsem měla o daném tématu rozjednanou knihu, takový manuál. To by asi bývalo proběhlo, ale sama jsem v té době dost vážně onemocněla. Začalo mi být jasné, že se nejdřív musím zregenerovat. Teď po pár letech dávám dohromady nezávislý projekt pro více autorů.

Nemělo by veřejnoprávní médium právě podobná témata a projekty tohoto typu prosazovat?

Já jsem dlouholetý praktik. Takže ta situace s Diagnózou mě sice otrávila, ale nepřekvapila. Znám televizní dramaturgii. Vždy mě fascinovalo, že televizními dramaturgy se běžně stávají lidé, kteří nemají s filmem vůbec nic společného. Nejlepší dramaturg je podle mě zase jen režisér nebo střihač, protože střih je vlastně praktická dramaturgie. Jenže v praxi dramaturgy často dělají lidé bez relevantních zkušeností. Ti většinou jenom říkají svoje subjektivní pocity. Co se jim líbí, co se jim nelíbí... Nechápou, že když dám něco pryč, ovlivní to celý tvar filmu. Nejdůležitější pro ně je, aby měl film „správný" název Tohle je televizní realita, minimálně těch posledních dvacet let, které jsem zažila. Ale vždycky se tam našel někdo s pochopením a jsem ráda, že poslední dobou jsou tam i lidé, jako například Ivana Miloševič, kteří vědí, co dělají, a doufám, že tam vydrží.

Umírání pro začátečníky
ve výrobě

Umírání pro začátečníky / článek
Respekt / 2010

Umírání pro začátečníky

Jedna osobní zkušenost s pěti předsudky o milosrdných lžích dětem

Svému dítěti zásadně nelžu, odmalička říkám pravdu sice adekvátně zjednodušenou, ale nic si nevymýšlím. Sama nevím, proč je to pro mě tak důležité, ale výhodu to má jednoznačnou – moje dcera mi důvěřuje. Na téma smrti jsme několikrát narazily a mluvily o něm tak upřímně, jak to šlo. Ukázalo se, že to bylo opravdu důležité, protože krátce po jejích čtvrtých narozeninách jí smrtelně onemocněl tatínek. Po krvácení do mozku už to nebyl člověk, jakého jsme znaly. Ale byl s námi doma a nějak jsme se s tím musely vypořádat.

Pochopila jsem, jak moc se ve smrti odráží náš život a také, že smrt není „strašná“, ani umírání. Realita není nikdy strašná – realita je to, co se děje teď, v tomto okamžiku, a záleží jen na nás, jakou tomu dáme nálepku. Lidé většinou investují veškerou energii do přežití za každou cenu, propadají hysterii, když hrozí smrtelný bacil či katastrofa, a tak nějak opomíjejí fakt, že smrti nakonec nikdo neunikne a důležitější je, jak prožíváme přítomnost. Myslím, že skoro všechny chyby, kterých jsem se v tomto složitém období dopustila, vycházely ze strachu následovat instinkt, který mi radil opak, než říkají vžité předsudky.

Předsudek číslo jedna: dítě by bylo příliš sklíčené, kdyby vidělo smrtelně nemocného.

Lidé to často dělávají: smrtelně nemocné nechávají v nemocnicích, někdy protože se o ně nedokážou postarat, ale většinou proto, že se jednoduše bojí vzít si je domů, bojí se bolesti, bojí se umírání – bojí se důkazu své vlastní smrtelnosti. Chodí za umírajícími do nemocnice na návštěvu a děti nechávají doma, aby si nemocné pamatovaly, jací byli „předtím“. Jenže když vidíme někoho umírat, vidíme, jak jeho tělo vypovídá službu, jak s námi přestává komunikovat, jak se obrací do sebe a je už napůl v jiném světě, cítíme, že umírání je přirozené. Není to žádné drama z televizního seriálu, kde tým doktorů křičí povely a jedinou metou je násilím donutit tělo, aby ještě žilo. Umírání je přechod z jednoho světa do druhého a sledovat ho může být i krásné, nejen tragické.

Doufám, že dcera nikdy nezapomene poslední okamžiky míru a sounáležitosti, které jsme jako rodina zažili, když její otec umíral a my jsme s ním ležely v posteli, povídaly si, kreslily. Ano, byl částečně paralyzovaný, někdy zuřil, občas tekla krev, občas jiné tekutiny. Ale to se dá zvládnout a dítěti vysvětlit – taky se umí vztekat a ještě má v dobré paměti, jak se počurávalo. Nedělá z toho velkou vědu, pokus ji z toho neděláme my. Na těchto odpoledních jsem lpěla hlavně kvůli manželovi, který umíral a dceru chtěl mít u sebe, ale taky kvůli dceři, aby si to pamatovala: byli jsme spolu až do konce a byli jsme šťastní a taky, jak osobně opravdu věřím, ač žádné náboženství nevyznávám – láska je věčná a možná se zase jednou někde setkáme.

Předsudek číslo dvě: děti by neměly být přítomné v okamžiku smrti.

Ten den, kdy nastal konec, dcera zůstala u babičky. Byly jsem příliš rozjitřená, než abych jí dokázala vzít ke smrtelné posteli, ukázat ji mrtvého tatínka. Dnes si myslím, že to možná byla chyba. Něco pro ni asi zůstalo neukončené. My, kteří jsme u toho byli, zažili jsme sice drásavý, ale nanejvýš důležitý okamžik: viděli jsme a cítili, jak s posledním výdechem duše odchází z těla. Myslím, že o existenci duše může polemizovat jen člověk, který to neviděl, nezažil okamžik, kdy umírající přestane dýchat a pak, po nějakém čase, prudce a odkudsi z hloubi těla naposled vydechne. Energie, která naplňovala tělo, se vydere ven. Od té chvíle pro mne smrt není něco negativního, čemu se má člověk snažit za každou cenu vyhnout. Ta energie nezaniká, to lze fyzicky cítit. Dere se ven, do vesmíru, do jiného rozměru, já nevím kam, ale je to nepopiratelná entita. Snad u toho dcera měla také být. Myslím, že když je nádherný život, je nádherná i smrt a nemá smysl se jí vyhýbat. Ani loučení s tělem. Když jsme se na to připravovala a četla si o podvazování brady, už dopředu jsem brečela hrůzou. Ale pak jsem zjistila, že je to jako se vším ostatním: když ta chvíle přijde, všechno je přirozené, a láska k tělu blízkého člověka trvá, i když duše už v něm není.

Předsudek číslo tři: dětem nemůžeme přímo říct, že někdo zemřel.

Přiznám se, že jsem nevěděla jak na to. Pomohla mi podivná souhra náhod – ve stejný den, kdy zemřel manžel, umřela ve vzdáleném městě i moje stará babička. Následující ráno jsme si s dcerou povídaly v posteli a já jsem jí řekla, že její prababička zemřela. Nejdřív se nadechla k pláči, ale když viděla, že jsem klidná, také se uklidnila. Řekla jsem jí, že nikdo přesně neví, co to znamená, když někdo umře. Někteří lidé věří, že mrtvý odejde do nebe a žije mezi anděly, řekla jsem jí. Jiní si zase myslí, že se duše rozplyne ve vesmíru, stane se vzduchem, trávou, květinami. „Já myslím, že prababička je mezi anděly,“ řekla mi rozhodně. Respektovala jsem to. Zamávaly jsme babičce do nebe a poslaly jí pusu.

Říci jí o tatínkovi, který byl součástí jejího denního života, bylo samozřejmě těžší. Když jsem jí vzala do náruče a pověděla jí, že i tatínek odešel do nebe mezi anděly, následoval výbuch pláče. Viděla jsem, jak se v ní sváří různé emoce a snažila jsem se klidně reagovat na otázky, protesty, zoufalý vzdor. Vysvětlovala jsem, že tatínek ji nechtěl opustit, ale že byl moc nemocný a musel umřít, ale že ji moc miloval, ze všech lidí nejvíc. Dcera nad tím přemýšlela a pak se zeptala, na které planetě teď je. Měla dojem, že musí být na určitém místě, kde ho může navštívit, když bude mít skafandr a raketu. Řekla jsem po pravdě, že nevím, kde je, a že ho navštívit nemůžeme, ale že se na ni určitě dívá z nebe a raduje se z ní, jak je báječná. Dcera se pozvolna uklidnila.

Po chvíli začala znovu plakat, tentokrát už ryze z dětských důvodů: „Všechny děti mají tatínka, jen já ne…“ Řekla jsem, že všechny děti rodiče nemají, že každému rodiče jednou zemřou, někomu, když už je velký, někomu zase dřív. Ale že má velikou rodinu a spoustu přátel a všichni jí mají moc rádi a budou si s ní hrát a tatínek se na ni bude dívat. Vypočítala jsem jmenovitě všechny členy rodiny a všechny kamarády. Úplně ji to neuspokojilo, ale definitivně přestala plakat. Pak jsme šly na oběd do restaurace, kde na nás čekala babička s dědečkem. „Můj tatínek umřel,“ oznámila jim důležitě. Už to samozřejmě věděli, takže jen rozpačitě pokývali hlavou, což mi připadalo jako škoda, bylo vidět, že tu velkou novinu potřebuje probrat a je jí divné, že nereagují. Řekla jim, že tatínek ji má moc rád, ale že byl moc nemocný, a tak je mrtvý v nebi. Pak si šla hrát a nakonec snědla horu špaget. Několik dní, kdy se jí něco povedlo, tvrdila, že se na ní tatínek dívá a má z ní radost. Někdy byla smutná, ale když jsem ji vzala do náruče a poslaly jsme spolu tatínkovi pusu do nebe, přešlo jí to. Teď už podobnou útěchu nepotřebuje tak často, ale pořád funguje.

Předsudek číslo čtyři: děti nemají chodit na pohřeb.

Můj muž měl krátký pohřeb v krematoriu a pak následovala smuteční slavnost. Měla jsem pocit, že na fyzický aspekt smrti dcera není připravená, že jí nemůžu říct, že mrtvé tělo tatínka je v té dřevěné bedně a že se spálí na popel. Vzala jsem ji až na „tatínkovu slavnost“, na kterou se těšila jako na narozeninovou party, převlékla se za princeznu, vybrala si písničku, kterou chce tatínkovi pustit (dost mystickou skladbu od Bowieho), dokonce si přála instalovat diskotékovou blyštivou kouli (v tom jsem jí nevyhověla). Celou oslavu si hrála, baštila dobroty a byla veselá. Měla jsem pocit, že jsem to vyřešila, ale po čase, když se od dětí dozvěděla, že existují pohřby a hroby, začala se mě ptát, proč neměl tatínek pohřeb. Chtěla ho uspořádat. Pochopila jsem, že byla chyba ji do krematoria nevzít, nenechat ji vidět, jak všichni pláčou předtím, než začnou oslavovat. Děti toho o světě moc nevědí, ale emoce mají stejné jako dospělí a stejně jako dospělí potřebují katarzi.

Předsudek číslo pět: o smrti a smutných věcech se nemluví.

Děti samozřejmě mluví o tom, o čem přemýšlejí, a na dospělých si své představy, obavy a pocity ověřují. Jsou velice citlivé na to, jak lidé reagují na zprávu: „Můj tatínek umřel.“ Když se na to dospělí netváří tragicky, nebere to tragicky ani dítě. Několik dceřiných kamarádů zpochybnilo tatínka na nebesích, ale nenechala se tím vyvést z míry. Naopak ji nesmírně zaujala idea reinkarnace. Ráda si představuje, že se tatínek jednou převtělí do jejího děťátka nebo dokonce do jejího manžela. Nic jí nevyvracím. Ani když jí jakési morbidní dítě barvitě vykládalo, že mrtvé sežerou červi a tím to končí, nepodlehla jsem pokušení to popírat, pouze jsem řekla, že někdo si to myslí, ale ačkoli tělo se pod zemí postupně rozpadne na prach a zbudou jen kosti nebo ho spálí na popel, já osobně si myslím, že duše žije dál a nedá se zničit.

Někdo je pro červy, někdo pro nebe, někdo spoléhá na zážitky klinické smrti, vysvětlení jsou různá, ale skutečností zůstává, že o smrti nevíme nic. Máme jen přítomnost a do jisté míry se sami můžeme rozhodnout, jak ji pojmeme. Jsem ráda, že moje dcera si sama vybrala, jak se na smrt svého otce a snad i smrt obecně bude dívat, a že tu ztrátu neprožívá jako negativní stigma.