DK

NEZÁVISLÉ FILMY
DK

75 min / 2013

Umírání pro začátečníky

58 min / 2017

DK
Dokument vypráví o Bářině předčasně zesnulém manželovi Davidu Kopeckém. Projekt vznikl s podporou Fondu kinematografie.

Režie: Bára Kopecká
Produkce: Bára Kopecká, Produkce Třeštíková, Česká televize
Střih: Michal Dvořák
Výtvarník: Jan Pekárek

DK

Stavitel, který nejradši bourá. Plachý excentrik, asketický hédonik, chladnokrevný panikář, velkorysý uzurpátor. Vynálezce života.

Nevkusné obrazy a kryty od vafek vyhazoval lidem z oken. „Dezinfikuju prostor,“ říkal, a nepřestal s odstrojováním a demolováním, dokud nedosáhl svého: zdi a předměty přestaly existovat, zůstalo jen zachycené světlo. Život člověka, který nikomu v ničem neustupoval a byl za to stejně obdivován jako bit. Je možné svobodně vynalézat a přitom přežít ve světě finančníků a maloměstských představ o životě? Lze si zachovat přesnost a čistotu a nelikvidovat přitom sebe i okolí? Dá se žít s vizionářem? Čím se platí za život bez kompromisu? Koláž jako metoda, fragmenty vzpomínek, hledání identity, ich-forma. Celovečerní dokument o životě a smrti radikálního architekta Davida Kopeckého.

Účast v mezinárodních soutěžích:
KVIFF Karlovy Vary
MFDF Jihlava
Finále Plzeň

Nominace na Českého lva 2014
Cena Pavla Kouteckého 2014

Film ke stažení:
http://dafilms.com/film/8972-dk/
http://www.aerovod.cz/katalog/dk/

REŽIE VŠE
NĚKTERÉ RECENZE A ROZHOVORY
Vzpomínky

Stavby / 2011

Vydensifikovat prostor

Stavby / 2011

Zdědit něčí život

Stavby / 2011

Jsou architekti sebestřední maniaci?

Respekt / 2013

Na smrt vás nikdo nepřipraví

Aktuálně.cz / 2013

Uspořádala si vzpomínky na manžela, vznikl nejlepší dokument

Aktuálně.cz / 2014

O muži s absolutním vkusem

Dotyk / 2014

JSOU ARCHITEKTI SEBESTŘEDNÍ MANIACI?

Film Báry Kopecké je zprávou o profesi

Letošní Ji.hlava je především pestrá. Hned těch pár filmů, co jsem stačil nasát během prvního dne festivalu, mě příjemně naladilo. Ten, co mě zatím zaujal nejvíc, se jmenuje D.K., měl úspěch už v létě v Karlových Varech (a do kina na něj můžete jít od 7. listopadu). Režisérka a střihačka Bára Kopecká natočila film o svém manželovi.

David Kopecký byl architekt, zemřel před pár lety a ona se prostřednictvím filmu snaží zjistit, „co se to sakra stalo“. Od ženy, která vzpomíná na manžela, by jeden čekal spíš sentimentální home video, ostatně spousta domácích záběrů tu je, ale výsledek zdvořilou vzpomínku nepřipomíná ani náhodou. Sedmdesátiminutový film obstojí i jako originální portrét, ale vnímat ho můžete i coby nekompromisní zprávu o profesi.

Celoživotně mě baví domy, architektura a urbanistika. S čím mám trochu problém, jsou architekti. Zažil jsem jich zblízka jen pár, ale byl to vždycky zvláštní zážitek. Jako by nestavěli domy k bydlení, ale spíš sochy v krajině a městském prostoru, jako by byli extrémním ztělesněním mužského principu, pro nějž je čistá idea vším. A realita, lidi, co ty domy platí a chtěli by v nich žít, jako by byli na obtíž. Nechápaví, úzkoprsí „investoři“. Neochotní celoživotně sloužit ideji někoho jiného. Za což si zaslouží jen pohrdání.

Bára Kopecká ukazuje tenhle problém zevnitř a v krajní podobě. Přes muže, kterého milovala, s nímž má dceru a společný kus života. Proč sakra stavíš baráky, ve kterých se lidem nelíbí? Proč nemůžeme mít doma postel? Proč nemůžou mít wafky kryt, když máme malý dítě? Ta mužská pronikavá energie, nepokoj, touha po čistotě a jednoduchosti vedle snahy mít druhé pod kontrolou, určovat, jak mají žít. Dráždivý mix.

Dobře, D.K. byl možná výstřední; ale znamená to, že to platí obecně o architektech? V tom film překračuje linii osobního portrétu. Autorka obchází Kopeckého kolegy, kteří na něj vzpomínají. Jednak je vidíte v jejich prostoru, vidíte domy, které obdivují, mluví o lidských vlastnostech, které jim přijdou ocenitelné. David Kopecký možná byl trochu extrém i mezi kolegy, ale ten princip vnímání světa je u všech stejný. „Ta jeho místnost byla skvělá, tam bylo všechno bílý,“ říká obdivně jeden z nich. Kopeckého zálibou bylo domy „odstrojit“, oholit na zdivo, beton, očistit svět od lidského nánosu až na kostru myšlenky bez poskvrny. Všechno nad to už je kompromis.

Skvělý portrét profese, mužského principu, síly i zrádnosti ideje.

Tomáš Feřtek

Zdroj: www.respekt.cz

REŽIE VŠE
NĚKTERÉ RECENZE A ROZHOVORY
Vzpomínky

Stavby / 2011

Vydensifikovat prostor

Stavby / 2011

Zdědit něčí život

Stavby / 2011

Jsou architekti sebestřední maniaci?

Respekt / 2013

Na smrt vás nikdo nepřipraví

Aktuálně.cz / 2013

Uspořádala si vzpomínky na manžela, vznikl nejlepší dokument

Aktuálně.cz / 2014

O muži s absolutním vkusem

Dotyk / 2014

NA SMRT VÁS NIKDO NEPŘIPRAVÍ

Tématem intimního snímku Báry Kopecké DK je osobnost jejího manžela, radikálního architekta Davida Kopeckého. Skrze kolážovitý přístup s rozsáhlým využitím home-videa se vydává na cestu po objevení toho, kdo Kopecký vlastně byl, a nevyhýbá se ani jeho smrti.

„Cítila jsem potřebu se z toho vypsat. Vždy, když si potřebuji pročistit hlavu, tak píšu,“ říká Bára Kopecká. Na MFDF v Jihlavě její snímek soutěží v sekci Česká radost.

Co vedlo k natočení filmu, který se zabývá tak intimním tématem, jakým je smrt manžela?

Život s Davidem byl opravdu velká jízda, nesmírně dramatická, a neměla rozuzlení, jen náhlý konec. Zůstalo mnoho otazníků. Kdybych měla pocit, že znám odpovědi, třeba bych zůstala u textu. Ale já jsem měla potřebu ptát se lidí, kteří ho znali, kdo podle nich David byl a co si myslí o jeho práci, protože on prací žil. Byl před lety sice hodně slavný, ale v posledním období se mu nedařilo. Nikdy nebyl praktický, dělal architekturu jako umění. A pak začínal mít čím dál šílenější nápady a já neuměla rozeznat, co je David a co nemoc. Potřebovala jsem si vše uspořádat a dokument se mi jevil jako vhodný prostředek. Texty jsem pak použila jako komentář.

Nevadilo vám tedy, že necháte nahlédnout velké množství lidí do svého soukromí?

Vzhledem k tomu, že se mu v posledním období nedařilo, nechtěla jsem, aby byl po smrti vnímán jako chudák, který měl smůlu. On pořád pracoval, neustále vynalézal a během nemoci dostal zakázky na stavby, na něž předtím tak dlouho čekal, a které už nemohl dotáhnout. Ještě na smrtelné posteli dodělal projekt domu v Mníšku a až do konce vymýšlel další věci. Můj původní plán byl, že se film stane součástí výstavy. Myslela jsem, že film bude jen pro lidi, kteří se zajímají o umění. Nečekala jsem tak širokou odezvu. A zas tolik soukromí v tom filmu určitě není. Je v něm jen to, co jsem považovala za nutné pro zachycení toho, kým David byl. Navíc stejně moc nerozumím rozlišování mezi osobním a veřejným. Říkám, co si myslím. Když něco cítím, tak to vyjadřuji. Život je přece praktický výzkum, ne? Když budu zatajovat průběh experimentu, lhát nebo mlčet, nikam dál se nepohnu.

Máte pocit, že by se ve filmu měla víc objevovat takto osobní témata?

Možná kdyby se lidé nebáli být více osobní a víc šli do sebe, tak by filmy mohly být intenzivnější. Mnohdy se mi témata zdají být vykalkulovaná. To myslím platí hlavně pro hraný film. Připadá mi, že hodně lidí moc neví, o čem točit, a tak pátrají po něčem, co bude efektní pro film. Mám pocit, že zajímavější jsou úplně jednoduché věci.

Jako například?

Když se vám něco stane nebo něco vidíte, a pohne to s vámi. Na mnoha filmech mi připadá únavné, že se přemýšlí o nějakém zajímavém uchopení, které zabere na poroty na festivalech. Chybí mi však v nich nějaké vnitřní zanícení. Je mi jasné, že pokaždé není impuls tak silný jako osobní trauma. Já jsem na DK pracovala, protože jsem musela. Myslím, že to je důvod, proč překvapivé množství lidí ten film akceptuje, že je poznat, že nejde o kalkul.

Máte tedy pocit, že je většina českých filmů podbízivá? Že i v angažované dokumentární tvorbě chybí nějaký vnitřní apel?

Nechci hodnotit. Už jenom proto, že nemám moc času sledovat tolik filmů, kolik bych si přála. Ale když nějaký film vidím, je většinou spíš o nápadu, než o tom, že by měl tvůrce co říci. I když pracuji se studenty, mám pocit, že jejich hlavní snahou je, aby výsledná díla byla taková skládačka s pointou.

Jak tedy vnímáte novou generaci filmařů a studentů filmové praxe? Často je slyšet názor, že jejich tvorba je velmi podobná, že jsou příliš silně ovlivněni svými pedagogy a jejich filmy se liší pouze v drobnostech.

Teď už učím jen zahraniční studenty, kteří točí hrané filmy. Ale když jsem byla vedoucí katedry střihu, setkávala jsem se více i s dokumentaristy, jejichž katedru zrovna převzal Karel Vachek. Tam to bylo vidět opravdu hodně. Pak už jsem nechodila ani na hodnocení prací, vlastně mě tam už ani nezvali (smích). Nedokázala jsem se s nimi dohodnout. Měla jsem pocit, že je to celé špatně postavené. Když jedna studentka natočila film, kde bylo jen několik nevyvážených situací s Jirousem, nepřišlo mi to jako dokument. Člověku, který není kulturně zakotvený ve stejné skupině, to přece nic neřekne. Ale nikdo se mnou nesouhlasil. Asi tomu směru nerozumím… Zrovna Vachkovy filmy mě baví, což ale neznamená, že je jeho metoda přenosná.

Hovořila jste o tom, že David Kopecký byl radikál a věci dotahoval do podoby, kterou považoval za ideální. Máte pocit, že výsledná podoba vašeho filmu je také ideálním tvarem, v němž jste ničemu a nikomu neuhnula?

Za svým jsem si šla. Ale práce na dokumentu je vždycky dobrodružná. Mám zkušenosti s tím, že materiál má nějaký vnitřní rytmus, náboj. A nakonec si prostě dělá, co chce, a nemá cenu ho znásilňovat. Když to uděláte, je to vždycky vidět. Vypadá to pak jako manipulace a výsledkem je většinou nějaké klišé. DK je koláž. Původně jsem si ji představovala daleko temnější, ve více vrstevnatějších polohách.

Proč jste od tohoto záměru ustoupila?

Nakonec jsem musela pokorně odvyprávět příběh. To ostatní se mi zdálo křečovité, nefungovalo to. Realita je silnější než moje vymyšlené prostředky interpretace. Spousta materiálu samozřejmě vypadla. Cítila jsem, že to musí zůstat maximálně jednoduché a intenzivní, krátké. Například co se týče věcí osobního charakteru, vypadlo téměř vše. Ověřila jsem si tím, že důležité věci se ve filmu nemůžou říkat nebo popisovat, ať je ten popis sebelepší. Můžou jenom vyplynout mezi záběry, když to vyjde.

Neměla jste problém s tím, že k vám někteří zpovídaní nechtěli být otevření, protože mluvili s vdovou?

Ano, ale většinou šlo o lidi, kteří upřímně mluvit ani neumí. Nebo to byli lidé, kteří nepochopili, že žárlivá opravdu nebudu. Notabene na někoho, kdo je po smrti. Ale udělala jsem i experiment, kdy s některými lidmi natáčel můj dlouholetý spolupracovník Marek Bouda, který dotyčné i Davida znal. Měla jsem pocit, že k němu by mohli být sdílnější. Zjistila jsem ale, že mezi rozhovory, které dělal on, a těmi mými není žádný velký rozdíl. Dokonce některé z nich byly ještě odtažitější , a tak jsem je pak vyhodila. Dala jsem všem jasně najevo, že nestavím Davidovi pomník. Ptala jsem se jich otevřeně, navíc jsem celou řadu z Davidových průšvihů sama zažila a historky, například o provokaci policistů, znala. Pokoušela jsem se dopátrat nějaké pravdy, identity. Takže když se někdo tvářil pekelně tajemně, jakože on jediný ví všechno, ale naschvál to neřekne, bylo mi jasné, že je to blbec (smích).

Máte pocit, že je téma smrti v České republice tabuizováno? Že se o něm nehovoří tak, jak by se mělo?

Neřekla bych, že je přímo tabuizováno, spíš vás na smrt nikdo nepřipraví. Všichni dělají, že jde o situaci, o níž je lepší nemluvit. Ale mně přišlo důležité o tom mluvit. Nemyslím samozřejmě pouze samotný fakt, že někdo blízký umírá. To je samo o sobě dost šílené. Obzvlášť ve chvíli, kdy je postižený mozek a ten nemocný už není sám sebou, jako se to stalo Davidovi. Alarmující je otázka samotného systému ohledně umírání. Lékaři vám řeknou, že nemůžou nic dělat a že si ho máte odvézt, ale na druhou stranu vám ho odmítají vydat, pokud mu neposkytnete nepřetržitou péči. Ta ale stojí třeba dvě stě tisíc měsíčně. Takže nezbylo než tu drahou domácí péči objednat. Říkala jsem si, že pak třeba prodám byt, nějak se to udělá. V tu chvíli jsem nad tím odmítla přemýšlet. Ale David se rozhodl, že pečovatele nechce, a vyhodil je. Vznikla tak naprosto neřešitelná situace, v níž potřeboval péči, kterou zároveň odmítal. Já jsem byla na jeho straně, ale musela jsem se o všechno postarat… Poradit se nebylo s kým. Druhý aspekt je, že když se se smrtí člověk nesetkává, strašně se bojí. Bojí se péče o umírajícího, že to nezvládne, až se to stane. A pak zjistí, že když se ty věci dějí, jsou úplně přirozené. Mají svou katarzi. Ale strach a zmatek vytváří peklo a člověk zbytečně chybuje tím, že se bojí problémů, které vůbec nenastanou.

Proč tedy v dokumentu není více zastoupena rovina boje s takto nastaveným systémem?

Protože jsem neměla jsem natočený žádný materiál. Taková hyena zase nejsem, abych točila umírajícího. Ledaže by sám chtěl. A když máte film, nemůžete z něj najednou udělat rozhlasovou hru. Přičemž jsem ten film nechtěla dělat jako sociálně-kritickou záležitost, měl být o prožitku. O prožitku byly moje texty, ale v obraze by bylo co? Černá obrazovka? Navíc já nevím, co cítil David, on na konci nemohl mluvit a jeho nálady se hodně střídaly. Neměl to být film o mně, ale o něm. A tak to nakonec všechno vypadlo.

Chtěla byste se tomuto tématu více věnovat? Smrt a problematika okolo ní je u nás téma minimálně reflektované.

To byl od začátku můj plán. Ale zároveň jsem se toho tématu bála. Bála jsem se, že se úplně psychicky zlikviduju. Neustále se k tomu vracet bylo nesmírně vyčerpávající. Nakonec jsemnachystala aspoň malou věc pro televizi v rámci seriálu Diagnóza. Ale dramaturgyně mi to celé seškrtala, neboť nesouhlasila s mými závěry, a tak z projektu sešlo. Pak jsem měla o daném tématu rozjednanou knihu, takový manuál. To by asi bývalo proběhlo, ale sama jsem v té době dost vážně onemocněla. Začalo mi být jasné, že se nejdřív musím zregenerovat. Teď po pár letech dávám dohromady nezávislý projekt pro více autorů.

Nemělo by veřejnoprávní médium právě podobná témata a projekty tohoto typu prosazovat?

Já jsem dlouholetý praktik. Takže ta situace s Diagnózou mě sice otrávila, ale nepřekvapila. Znám televizní dramaturgii. Vždy mě fascinovalo, že televizními dramaturgy se běžně stávají lidé, kteří nemají s filmem vůbec nic společného. Nejlepší dramaturg je podle mě zase jen režisér nebo střihač, protože střih je vlastně praktická dramaturgie. Jenže v praxi dramaturgy často dělají lidé bez relevantních zkušeností. Ti většinou jenom říkají svoje subjektivní pocity. Co se jim líbí, co se jim nelíbí… Nechápou, že když dám něco pryč, ovlivní to celý tvar filmu. Nejdůležitější pro ně je, aby měl film „správný“ název Tohle je televizní realita, minimálně těch posledních dvacet let, které jsem zažila. Ale vždycky se tam našel někdo s pochopením a jsem ráda, že poslední dobou jsou tam i lidé, jako například Ivana Miloševič, kteří vědí, co dělají, a doufám, že tam vydrží.

REŽIE VŠE
NĚKTERÉ RECENZE A ROZHOVORY
Vzpomínky

Stavby / 2011

Vydensifikovat prostor

Stavby / 2011

Zdědit něčí život

Stavby / 2011

Jsou architekti sebestřední maniaci?

Respekt / 2013

Na smrt vás nikdo nepřipraví

Aktuálně.cz / 2013

Uspořádala si vzpomínky na manžela, vznikl nejlepší dokument

Aktuálně.cz / 2014

O muži s absolutním vkusem

Dotyk / 2014

USPOŘÁDALA SI VZPOMÍNKY NA MANŽELA, VZNIKL NEJLEPŠÍ DOKUMENT

Bára Kopecká získala Cenu Pavla Kouteckého za dokument DK, který vypráví o jejím předčasně zesnulém manželovi Davidu Kopeckém.

Praha – Držitelkou Ceny Pavla Kouteckého za nejosobitější dokumentární film se stala režisérka Bára Kopecká za snímek o svém zesnulém manželovi, kontroverzním a uznávaném architektovi Davidu Kopeckém nazvaný DK. Ocenění převzala v úterý večer v pražském Divadle Archa.

Stavitel, který nejradši bourá, plachý excentrik, chladnokrevný panikář, asketický hédonik, vynálezce života – taková byla podle autorky filmu komplikovaná osobnost Kopeckého, jenž v roce 2009 zemřel na mozkový nádor.

Snímek je vyprávěný v ich-formě a architektův obrázek je v něm složen z mozaiky vyprávění autorky, kolegů, přátel a rodiny. Ty se střídají s vizuálně propracovanými záběry z domácích videí pořízených samotným Kopeckým. Snímek vyniká podle poroty i střihovou skladbou, která je čistá, precizní a estetická – stejně jako Kopeckého architektura.

„Život s Davidem byl opravdu velká jízda, nesmírně dramatická, a neměla rozuzlení, jen náhlý konec. Zůstalo mnoho otazníků. Kdybych měla pocit, že znám odpovědi, třeba bych zůstala u textu. Ale já jsem měla potřebu ptát se lidí, kteří ho znali, kdo podle nich David byl a co si myslí o jeho práci, protože on prací žil. Byl před lety sice hodně slavný, ale v posledním období se mu nedařilo. Nikdy nebyl praktický, dělal architekturu jako umění. A pak začínal mít čím dál šílenější nápady a já neuměla rozeznat, co je David a co nemoc. Potřebovala jsem si vše uspořádat a dokument se mi jevil jako vhodný prostředek. Texty jsem pak použila jako komentář,“ řekla Bára Kopecká v rozhovoru pro Aktuálně.cz na MFDF v Jihlavě, kde loni se snímkem DK soutěžila.

REŽIE VŠE
NĚKTERÉ RECENZE A ROZHOVORY
Vzpomínky

Stavby / 2011

Vydensifikovat prostor

Stavby / 2011

Zdědit něčí život

Stavby / 2011

Jsou architekti sebestřední maniaci?

Respekt / 2013

Na smrt vás nikdo nepřipraví

Aktuálně.cz / 2013

Uspořádala si vzpomínky na manžela, vznikl nejlepší dokument

Aktuálně.cz / 2014

O muži s absolutním vkusem

Dotyk / 2014

O MUŽI S ABSOLUTNÍM VKUSEM

Režisérka Bára Kopecká v karlovarské soutěži uvádí dokument DK o životě a smrti svého muže, nekompromisního architekta Davida Kopeckého.

Zdá se mi odvážné natočit film o smrti vlastního muže. Jaká byla vaše motivace?

Mně to připadalo jako to nejpřirozenější, co můžu po jeho smrti udělat (architekt David Kopecký zemřel na zhoubný nádor – pozn. redakce). Potřebovala jsem se nějak vyrovnat s tím, co se stalo. Původně jsem myslela, že film se bude promítat jako součást výstavy jeho práce, o které všichni mluvili, ale kterou nakonec nikdo nedotáhl. Tím víc jsem měla pocit, že musím dokončit film, že nemůžu dovolit, aby David jen tak zmizel jako někdo, kdo měl prostě smůlu. Byl opravdu fascinující osobnost a chtěla jsem o něm vyprávět. A zároveň se sama něco dozvědět.

Kdy jste začala točit?

David kdysi chtěl, abych natočila film o ateliéru ksa., který měl s Jánem Studeným. Mezi architekty je jeho jméno hodně známé, měl originální myšlení a nápady. Dostával prestižní ceny, ale o realizaci za každou cenu mu nikdy nešlo, takže žil neustále na hraně. Snažil se věcem přijít na kloub a nespokojil se s řešením, dokud podle něj nebylo přesné, nejlepší možné. Což často znamenalo, že se nestavělo, a Davidovi zůstaly dluhy.

Svou podstatou byl vynálezce a výzkumník, v každém ohledu. Obdivovala jsem ho, ale ke konci už to začalo být hodně destruktivní. Snažil se u svých dávných spolupracovníků získat placenou práci. Někteří ho ale využívali pro soutěžní návrhy, pod které se pak taky podepsali, a placenou zakázku mu stejně nedali. Ale možná, že mu pomoct nešlo, protože myslím, že někteří kamarádi se upřímně snažili. I když měl dělat čistě komerční zakázku, pustil se do toho se vším všudy a narážel na konvence všeho druhu. Najít dobrodružného investora je těžké, zvlášť v Čechách. Ale to, co se postavilo, působilo vedle běžných staveb jako zjevení. Stálo to za to, ale cena byla vysoká.

Jaký způsob natáčení jste zvolila?

Psala jsem stovky úvah, vzpomínek, otázek. Z nich pak vznikl komentář. Natáčela jsem interview s lidmi, kteří ho znali z jiné stránky než já, v jiných životních obdobích. Ke konci jsem kvůli jeho onemocnění už nevěděla, co je ještě David a co už je jeho nemoc. Bolelo to, hledala jsem odpovědi. Sbírala jsem materiál ke koláži, která bude zachycovat důležité fragmenty, ne nabízet odpovědi. Výkladu jsem se důsledně vyhýbala.

Ve filmu jsou i záběry natočené vaším mužem. Jak jste s tímhle materiálem pracovala?

David si natáčel stavby a prostory, různé experimenty – a sebe. Takové záběry jsme se střihačem Michalem Dvořákem, výjimečně talentovaným studentem FAMU, maximálně využívali, zpřítomňují Davida a zprostředkovávají jeho vidění. David měl naprosto přesné estetické cítění. On sám o sobě sebevědomě tvrdil, že má absolutní vkus, jako má někdo absolutní sluch.

Podruhé jsem se s takovým citem setkala u Jana Pekárka, který k filmu dělal grafiku a plakát. Beru to jako znamení. Absolutní cit je dar, ale může to být taky prokletí, když nejste ochotni slevit. David slevit odmítal, šlo mu o dokonalé řešení, vizi, přesnost proporcí. Jakmile toho dosáhl, šel dál. Nepokoušel se úspěch opakovat.

Vy sama za sebou máte poměrně dobrodružný život, když jste se v mládí odstěhovala za oceán.

Kdybych nebyla dobrodružná, nikdy bych se neodvážila založit s Davidem rodinu. Bylo to náročné, zraňující, šílené – a taky krásné. Manžel byl člověk, který se nebál ničeho z toho, čeho se bojí ostatní, a  zásadně neustupoval. Bylo mu úplně jedno, jak se co obvykle dělá, konvence nebral v úvahu a pravidla z  principu překračoval. Miloval svobodný, neukotvený prostor, a taky si ho vytvářel. Co se mu nelíbilo, to prostě odejmul, od obrazu v restauraci až po zeď v bytě.

S mužem už vás cizina nepřitahovala?

Žili jsme nějakou dobu v Londýně, když tam dělal kanceláře filmové produkce Stink. Londýn je ale dost tradiční prostředí sešněrované tisícem předpisů, nebylo to myslím pro něj to pravé místo. Doufal, že dostane zakázku v Chile, plánovali jsme všechno možné. Ale vždy to bylo spojené s jeho prací. Práce pro něj byla způsob bytí, výzkum vesmíru. Nicméně plány jsou plány a žijeme teď. David žil tak, že se za výsledek nemusel omlouvat. I když… Je vize důležitější než lidi? To je otázka, kterou film myslím klade. Ale neodpovídá.

REŽIE VŠE
Privacy Settings
We use cookies to enhance your experience while using our website. If you are using our Services via a browser you can restrict, block or remove cookies through your web browser settings. We also use content and scripts from third parties that may use tracking technologies. You can selectively provide your consent below to allow such third party embeds. For complete information about the cookies we use, data we collect and how we process them, please check our Privacy Policy
Youtube
Consent to display content from Youtube
Vimeo
Consent to display content from Vimeo
Google Maps
Consent to display content from Google