Jsem individualita!

RESPEKT
Kdo zachrání svět

Respekt 2008/36

Jsem individualita! Kniha, která z Obamy udělala prezidenta

Respekt 2009/14

Umírání pro začátečníky

Respekt 2010/11

Kdo je tady nejkrásnější

Respekt 2013/6

Barack Obama

Kniha, která z Obamy udělala prezidenta

Recenze knihy vydaná v týdeníku Respekt 2009/14, www.respekt.cz

publikovaná recenze

Obamovy sny

Původní verze recenze v plné délce

originální verze recenze
PUBLICISTIKA PŘEHLED

Kniha, která z Obamy udělala prezidenta

Bára Kopecká
Recenze knihy vydaná v týdeníku Respekt 2009/14, www.respekt.cz

Zatímco většina politiků vydává své vzpomínky na konci své dráhy, Obama zvolil opačný postup. Svou strmou kariéru do jisté míry opřel o autobiografii, jejíž český překlad v těchto dnech vychází pod názvem Cesta za sny mého otce.

Román s podtitulem Příběh dědictví a rasy se nijak nepodobá oficiálnímu životopisu politika – a vznikl podle všeho náhodou. Když se v únoru 1990 v novinách objevila řada článků o prvním černošském prezidentovi prestižního časopisu The Harvard Law Review, tehdy osmadvacetiletém studentu práv Baracku Obamovi, ostřílená literární agentka Jane Dystel zvedla telefon, zavolala pana Obamu a zeptala se, zda by nechtěl napsat knihu.

Cesta za sny mého otce, životopis mladíka, který se „učí být černý“, působí jako bezprostřední vyprávění, je však obratně vystavěn s použitím obvyklých literárních postupů jako je sdružování více postav v jednu, porušování chronologie, pointování dialogů. Kniha otevírá témata, jež v českém kontextu často nezaznívají: objevování vlastní rasové identity, hledání sounáležitosti i individuální cesty ve světě kulturních stereotypů bílých i černých, Američanů i Afričanů, chudých i bohatých. Obama byl podle svých slov pro bělochy odjakživa přijatelný proto, že pro ně byla „nesmírná úleva setkat se s mladým, dobře vychovaným černochem, který není neustále rozhněvaný“. Běloši ho však nenechají na pochybách, kam patří: „Když žena ve výtahu při pohledu na mě pevněji stiskne kabelku, když mi nezastaví prázdný taxík, mám chuť vykřiknout: copak nechápete, kdo já jsem? Já nejsem žádný obyčejný negr, já jsem individualita!“ Ačkoli se během dospívání ztotožní s černošskou kulturou, černý nacionalismus ho nepřitahuje: v deziluzi starých černochů rozeznává hořké ponížení svého bílého dědečka, který skončil jako neúspěšný pojišťovací agent, ve tváři černošské uklízečky se pro něj odráží osud jeho bílé babičky, která se léta snaží udržet rodinu nad vodou mizerně placenou prací druhořadé sekretářky.

Úsilí najít vlastní cestu spolu s obdivem k černošskému osvobozovacímu hnutí 60. let vede dvaadvacetiletého Obamu k rozhodnutí věnovat se politice, pokusit se o „změnu zdola“. Obama píše o svých pokusech a omylech v roli organizátora komunit, o anatomii černošských chudinských čtvrtí, a z textu vyplývá především jeho snaha najít ve společenských mechanismech Ameriky smysluplné místo pro sebe – člověka, který se může postavit na jakoukoli stranu bariéry, protože nepatří vlastně nikam.

Na formování Obamových názorů měla nepopiratelný vliv církev vedená reverendem Wrightem, od něhož pochází Obamův výklad společnosti: je třeba podpořit hodnoty běžnější mezi chudými (jako je solidarita a vzájemná pomoc), než mezi příslušníky střední třídy (kteří mají především snahu separovat se od chudých). Dilema volby „své“ sociální skupiny je dalším tématem Obamovy knihy. „… mohl jsem žít jako černošské střední vrstvy, ale v určitém bodě pak přichází zlom. Když dáte děti raději do soukromé školy, když se začnete bát v noci jezdit metrem a vezmete si taxík, když se rozhodnete přestěhovat do domu s vrátnicí, pak jste učinili neodvolatelné rozhodnutí.“ Jinými slovy už nejste součástí černé komunity, jste v říší bílých, kam ale nikdy nebudete patřit. Tento vnitřní konflikt podle Obamy započal, když běloši přistáli v Africe a černoši ztratili svou svobodu. „Dodnes má pro nás nejblíž ke svobodě únik,“ říká Obama, „únik do bělošského světa, buď na jeho okraj, nebo přímo do jeho středu.“ Jeho rozbor možných způsobů integrace černého absolventa právnické fakulty Harvardu, nucené volby v černobílém světě, je nesentimentální reflexí společenských možností vlastní rasy. „Jen studuj, ale nezapomeň, že tě na školu nevzali proto, aby tě vzdělali,“ říká Obamovi černošský rodinný přítel Frank. „Vzali tě tam proto, aby tě vycvičili.“

Hledání afrických kořenů pak Obamu zavede do Keni, kde se dozvídá o dilematech černých Afričanů tváří v tvář obdivované, nenáviděné i zpochybňované převaze bílé rasy. Při rozjímání nad hroby předků se z hořkosti rodí naděje. Tři generace řešily stejný problém: jak v sobě sjednotit černou a bílou zkušenost, jak znovu najít sám sebe mezi dvěma světy. Barack Obama má dojem, že konečně našel cestu: znovuzrodit se lze jen skrze víru v ostatní lidi. Nikdo to nemůže dokázat sám.

Když v roce 2004 Obama přednese na sjezdu Demokratů svou slavnou řeč, která ho vynese do výšin strany, jeho autobiografie, které se do té doby prodalo 10 000 výtisků, se rázem ocitá na seznamu bestsellerů, což autorovi přinese nezanedbatelný finanční efekt i nové možnosti.

Vydání vlastního životopisu na počátku kariéry však lze považovat především za rafinovaný politický tah – novináři, hledající zprávy o Obamově životě, nejčastěji sáhli právě po jeho knize, čili po informacích, které jim Obama předem sám nachystal. Navíc má čtenář-volič na základě knihy pocit, že se s Obamou a jeho rodinou osobně důvěrně zná. Přes jistou sebestylizaci, jíž se při psaní o sobě nelze vyhnout, je kniha pozoruhodným náhledem do života a myšlení nejen Afro-Americké kultury.

Český překlad Dreams From My Father v těchto dnech vychází v Nakladatelství Štrob, Širc & Slovák pod názvem Cesta za sny mého otce.

PUBLICISTIKA PŘEHLED

Obamovy sny

Bára Kopecká
Originální verze recenze

V podvečer 20. ledna pražská „americká“ kavárna Globe praskala ve švech. Na plátno na zdi se promítal přímý přenos CNN z Washingtonu, kolem se mačkaly davy ex-patriotů popíjejících šampaňské ze všeho možného, neboť skleničky na víno už dávno došly. Jakmile začal Obama svůj inaugurační projev, nastalo ticho naplněné podmanivým hlasem a brzy se v očích přítomných začaly objevovat slzy. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Určitě to nebyli lidé, kteří by normálně plakali nad projevem politika, leda – v případě Obamova předchůdce – smíchy. A přece byli pohnuti k slzám, a já s nimi, protože muž na plátně před námi vzbuzoval kolektivní naději na lepší svět. V čem lepší? Možná, že na tom by se přítomní nikdy neshodli. Možná, že Obamova kvalita tkví právě v tom – že sám je jedním velkým projekčním plátnem, ne něž si svět promítá svá přání: černí i bílí, ateisté i křesťané, umírnění i radikálové, intelektuálové i analfabeti.

Za svou strmou kariéru Obama do jisté míry vděčí své autobiografii, jejíž český překlad v těchto dnech vychází pod názvem Cesta za sny mého otce. Tento životopisný příběh je jakýmsi mýtem o Obamovi hledajícím svatým grál – své poslání a svou identitu. Za obzvlášť rafinovaný politický tah se považuje jeden z hlavních efektů knihy: novináři, hledající zprávy o Obamově životě, nejčastěji sáhnou právě po jeho knize, čili po informacích, které jim Obama sám nachystal. Další efekt je neméně důležitý: lidé mají na základě knihy pocit, že ho osobně důvěrně znají. Kniha také znamenala pro Obamu značný přínos ve finanční oblasti. Text nese jisté rysy mýtu, a pokud jej Obama psal již s vidinou politické budoucnosti, pak není divu, že barvitě popisuje pečlivé balancování mezi rasami, třídami, komunitami.

Když se v únoru 1990 v novinách objevila řada článků o prvním černém prezidentovi prestižního studentského časopisu The Harvard Law Review, osmadvacetiletém studentu práv Baracku Obamovi, ostřílená literární agentka Jane Dystel zvedla telefon, zavolala pana Obamu a zeptala se, zda by nechtěl napsat knihu.

Podle svých slov Barack Obama původně hodlal napsat esej o vztazích mezi rasami, čím déle však pracoval, tím osobnější se kniha stávala. Cesta za sny mého otce je příběhem mladíka, který se „učí být černý“, pokouší se sám pro sebe nově definovat smysluplné místo černocha v Americe. Bezprostředně působící osobní vyprávění je velmi obratně vystavěno s použitím obvyklých postupů literárního řemesla: sdružováním více postav v jednu, porušováním chronologie, pointováním dialogů. Nechybí ani smysl pro drama a efekt hodné hollywoodského scenáristy, stačí jen zapnout kameru:

Obraz: 1

Knihovna americké ambasády v Džakartě, interiér, den.

Osmiletý chlapec si prohlíží staré výtisky časopisu Life. Náhle ho zaujme fotografie znetvořeného černocha. V textu se dočte, že muž se potřel chemickým roztokem, který mu měl vybělit kůži. Chlapce se zmocní dosud nepoznaný strach. Nikdy předtím, ani na multirasové Havaji, kde se narodil, ani tady v Indonésii, ho nenapadlo přemýšlet o barvě své kůže. Ten den se v něm zrodí otázka: co to vlastně znamená, být černý?

Hledá se nerozhněvaný mladý muž

Každému, kdo se podivuje nad rozhněvaností černochů v Americe, lze doporučit jednoduché cvičení: představte si, že kráčíte ulicemi města, třeba po Páté avenue, a všichni ti bezstarostní běloši s nákupními taškami mávající na taxíky, paničky s psíky na řemíncích a muži v drahých oblecích, jsou přímými potomky lidí, kteří beztrestně znásilňovali vaše prababičky, zabíjeli jejich muže, zakazovali vašim rodičům studovat nebo se jen svézt v autobuse. Co byste cítili? Stačí trocha představivosti: hněv. Vztek. Nenávist.

Barack Obama je podle svých slov pro bělochy přijatelný hlavně proto, že tento hněv v sobě nenosí, že pro většinu lidí byla „nesmírná úleva setkat se s mladým, dobře vychovaným černochem, který není neustále rozhněvaný“.

Za tento fakt zřejmě vděčí svému původu – narodil se v atypickém liberálním prostředí na Havaji mladičké bílé studentce antropologie a nadanému Keňanovi, který v 60. letech obdržel stipendium Havajské univerzity. Manželství rodičů dlouho nevydrželo a Barack Obama pak vyrůstal jednak na Havaji, vychováván prarodiči, kansaskými rebely a snílky, kteří na Havaj přijeli v touze za lepším podnebím a barvitějším životem, jednak v Džakartě, kam se s matkou na několik let přestěhoval, když se podruhé provdala, tentokrát za Indonésana. Směsice genů a multikulturní prostředí nepoznamenané rasovou segregací sice pozitivně ovlivnilo jeho život a úhlavní téma jeho politických ideálů, ale mělo i své negativní stránky: zmatek ohledně vlastní identity a vztahů mezi rasami.

Zdá se, že člověk s multirasovým původem ve skutečnosti nemá na vybranou – multirasový původ z něj neudělá multirasového člověka. Obama v knize s politováním vzpomíná na krásnou míšenku Joyce, která o sobě prohlašovala, že není černoška, že je „multirasová“, svébytná individualita. Obama popisuje svou i její bezmoc tváří v tvář předsudkům, které jasně rozhodují, kdo kam patří: „Když cizí žena ve výtahu při pohledu na mě pevněji stiskne svou kabelku, když mi nezastaví prázdný taxík, mám chuť vykřiknout: copak nechápete, kdo já jsem? Já nejsem žádný obyčejný negr, já jsem individualita!“

Černý, nebo bílý?

Obraz 2

Studentská kolej, interiér, noc.

Dvacetiletý Obama leží na posteli. Na gramofonu se otáčí deska Billie Holiday. V oblacích marihuanového kouře se zvolna zjevuje strhaná tvář staré černošky léta drhnoucí nekonečné podlahy. Prolíná se s tváří Mexičanky táhnoucí pytel odpadků. Následuje obraz Indonésanky ve chvíli, kdy jí Holanďané vypalují dům. Pak křídově bílá tvář kansaské babičky, když nastupuje v půl sedmé do autobusu, který jí už 30 let vozí do stejné kanceláře, kde ji využívají bez postupu a za nízký plat.

„Jen nedostatek fantazie způsobil, že jsem si dlouho myslel, že si mezi nimi musím vybrat. Všechny mé babičky ode mě chtěly totéž: odhodlání tlačit proti síle, která je ohýbá, aby nemohly stát zpříma. Moje identita možná začíná u rasy, ale nekončí tam.

Po tomto prohlédnutí Obama podrobně popisuje své tápavé hledání vlastní cesty. Když v roce 1983 dokončil studia na Columbijské univezitě a přemýšlel, čím by se měl stát, jediné, co mu v „manické a sobecké atmosféře“ těch let plných „špinavostí Ronalda Reagana a zkorumpovaného senátu“ dávalo smysl, byla změna zdola: Svou roli sehrál celoživotní obdiv k černošskému osvobozovacímu hnutí 60. let.

Ateista, nebo křesťan, aneb jak nepřekročit čáru.

Z chudého černošského předměstí se všichni snaží dostat pryč. Proto se černošští příslušníci střední třídy – jakmile si to mohou dovolit – stěhují do slušných bělošských čtvrtí, což ale podnítí bělošskou střední třídu, aby se hned odstěhovala jinam. Za nimi se odstěhují i úspěšné děti černošských obyvatel, a na jejich místo přicházejí černošští chudí. Brzy se vše v okolí rozpadá, začne se krást, domy chátrají, nezaměstnaní se potloukají po ulicích. Lepší čtvrti se distancují od horších, čistší bloky od špinavějších, všichni se snaží nakreslit čáru, za níž jsou v bezpečí. Obama je přesvědčen, že zná lepší řešení: „Solidaritu, soběstačnost, společenskou odpovědnost, nezávislost na nenávisti k bílým a nezávislost na jejich pomoci.“

Činnost komunit a jejich strategie prosazování cílů je v USA specifický obor, který má své zakladatele a metodology. Práce organizátora vyžaduje idealistické nadšení, je však zároveň velice pragmatická. Poučka číslo jedna zní: najdi osobní motivaci každého, koho chceš získat, a soustřeď na ni své přesvědčování.

Místní sdružení, církevní kongregace i jednotliví aktivisté Obamu ochotně přijímají. Tráví mnoho času s dobrovolnicemi, s chudými svobodnými matkami, naslouchá jejich problémům. Ačkoli je bezvěrec, navštěvuje kostely, neboť církevní komunity se zabývají i sociálním poradenstvím a společenským sdružováním všeho druhu, od kurzů vaření až po politická setkání.

Přese všechnu snahu však Obama nedosáhne během své činnosti ve čtvrti Roseland a sídlišti Altgeld žádných dramatických úspěchů. V té době prý přátelům předčítá své povídky a uvažuje o tom, že se stane spisovatelem.

Obraz 3:

Kostel, interiér, den.

Černošský kazatel popisuje nemocný svět, od zkorumpované vlády až ke každodennímu zoufalství z nedostatku peněz. Polituje také ubohé bělošky střední třídy, degradované svými muži na služky, kuchařky a šoférky, a bílé děti, jejichž rodiče víc hledí na to, jaké mají jejich potomci vlasy, než na to, co se jim odehrává v hlavách. Je však třeba mít odvahu k naději, říká kazatel.

Pozorně naslouchající mladý muž s nejasnými politickými aspiracemi se v tu chvíli ztotožní se všemi příběhy, biblickými i současnými, poprvé ucítí možnost pohnout se za úzké hranice individuálních snů. Bezbožník Obama sedí v kostelní lavici a pláče.

Reverend Jeremiah A. Wright, Jr. měl na formování Obamových názorů nepopiratelný vliv. Jeho krédo nazvané „Černošské hodnoty“ zahrnuje i tento neobvyklý bod: církev neschvaluje život střední třídy a usilování o něj. Ačkoli je (pro chudé) žádoucí usilovat o finanční příjem střední třídy, je nebezpečné přejmout její individuální sobectví a vidění světa rozdělené na My a Oni, kdy „My“ znamená „Lepší než Oni“.

Tato úvaha konvenuje s Obamovými dřívějšími názory: „S trochou peněz jsem mohl žít jako černošské střední vrstvy (…) ale v určitém bodě pak přichází zlom. Když dáte děti raději do soukromé školy, když se začnete bát v noci jezdit metrem a radši si berete taxík, když se rozhodnete přestěhovat do domu s vrátnicí, pak jste přeběhli na druhou stranu, učinili jste neodvolatelné rozhodnutí.“

Už nejste součástí černé komunity, jste v říší bílých, kam ale nikdy nebudete patřit.

Tento vnitřní konflikt podle Obamy započal, když běloši přistáli v Africe. „Dodnes má pro nás nejblíž ke svobodě únik,“ říká Obama, „únik do bělošského světa, buď na jeho okraj, nebo přímo do jeho středu.“

Přesto, anebo právě proto, se Obama úspěšně pokusí dostat na Harvard – chce se naučit víc o ekonomii a politice, aby své znalosti přinesl zpět na předměstí Chicaga „jako prométheovský oheň.“ Zároveň je však skeptický k možnostem své integrace. Jaké jsou vlastně vyhlídky černého absolventa právnické fakulty Harvardu? „Nezapomeň, že tě na školu nevzali proto, aby tě vzdělali,“ říká mu ještě na Havaji černošský rodinný přítel Frank. „Vzali tě tam proto, aby tě vycvičili.“

Amerika, nebo Afrika

Obraz 4

Městská knihovna v Honolulu, interiér, den.

Desetiletý Chlapec si prohlíží knihu o Africe. Už brzy má přijet na návštěvu jeho otec, kterého zná jen z fotografií. Spolužákům ve škole řekl, že je synem krále a bojovníka, že Obama znamená „Ohnivý oštěp“. Teď hledí do knihy s fotografiemi z Keni. Kmen Luo, z něhož pochází, je zachycen v bederních rouškách před hliněnými chatrčemi, mezi krávami a kukuřicí. Chlapec zuřivě odhazuje knihu a vybíhá z knihovny.

Přestože otec se ukáže být dokonalým gentlemanem, který snadno okouzlí spolužáky vyprávěním o kmenových zákonech, boji za nezávislost a rituálních soubojích se lvy, Barack Obama po letech nejvíce lituje toho, že ve svém okolí neměl osobu, která by mu namísto hliněných chatrčí ukázala královnu „Nefertiti, tmavou a vznešenou na zlatém trůně, nebo pyšného, neporazitelného Shaka Zulu v leopardí kůži“. Černý nacionalismus ho však nepřitahuje. V deziluzi starých černochů rozeznává hořké ponížení svého bílého dědečka, který skončil jako neúspěšný pojišťovací agent nenávidící každodenní trapnou nutnost doprošovat se klientů. Na druhou stranu, když v letadle z Evropy do Afriky spolucestující bílý Brit komentuje své zkušenosti s Afričany a automaticky přitom předpokládá, že Obama je na jeho straně, protože je především Američan, byť Afro-Američan, Obama zuřivě skřípe zuby. Kam tedy vlastně patří? Která část jeho kořenů je určující? Vydává se do Keni, aby to zjistil.

Obraz 5:

Kukuřičné pole poblíž Viktoriina jezera, exteriér, den.

Obama klečí mezi dvěma hroby a pláče. Jedna z obou mohyl pod starým mangovníkem nese nápis Hussein Onyango Obama 1895-1979. Je to hrob dědečka, po němž zbyl „Průkaz registrovaného domácího sluhy“, se záznamy o působení v rozličných domácnostech bílých osadníků, a hromada dopisů, v nichž jeho syn, otec Baracka Obamy, žádá univerzity v USA o stipendium.

Dědečkův životopis je pro Obamu velkým zklamáním. Měl pověst despoty, a Obama si představoval, že to byl tvrdý muž vzdorující bělochům. Jeho dědeček Onyanga byl však jedním z prvních odpadlíků svého kmene, který převzal „bílý“ způsob života a byl za to vlastní rodinou vyobcován. Jeho vnuk je zdrcen. Napadají ho slova jako: „Strýček Tom. Kolaborant. Domácí negr.“

Ještě větším zklamáním je pro něj pravda o otci. Matka v něm po léta živila mýtus o výjimečně nadaném muži, přirozeném vůdci. Otec však neměl povahu pro složitou hru politiky, a když se z Ameriky vrátil do Keni, v kmenových válkách, jež se skrývají ve všech nových afrických demokraciích, záhy ztratil své postavení i pověst, a do konce života se pak utápěl ve snění, stížnostech a alkoholu. Zemřel dřív, než se mohl setkat se svým dospělým americkým synem, kterého teď napadají slova jako: „Zahořklý pijan. Špatný manžel a otec. Poraženecký osamělý byrokrat.“

Všichni tři muži řešili stejný problém: jak v sobě sjednotit černou a bílou zkušenost. Všichni tři museli znovu najít sami sebe mezi dvěma světy. Barack Obama má dojem, že on konečně našel cestu: znovuzrodit se lze jen skrze víru v ostatní lidi. Nikdo to nemůže dokázat sám.

Spisovatel politikem

Když v roce 2004 Obama přednese na sjezdu Demokratů svou slavnou řeč, která ho vynese do výšin strany, jeho autobiografie, které se do té doby prodalo ztěží 10 000 výtisků, se rázem ocitá na seznamu bestsellerů. V tu chvíli Obama rozváže smlouvu s agentkou Jane Dystel a najme si Roberta B. Barnetta, který pro Obamu opatří smlouvu na tři knihy za 1,9 miliónu dolarů. Opuštění agentky, která ho objevila, je okolím komentováno jako neloajální, ale běžné, neboť podle slov nejmenovaného nakladatele „ve Washingtonu nejste nikdo, dokud pro vás nedělá Barnett.“

Když v roce 2006 vyšla druhá Obamova kniha Smělost naděje, lidé prostáli noci ve frontách na podpis. V Seattlu k tomu účelu byl pronajat přednáškový sál i se symfonickým orchestrem a vstupenky zmizely z předprodeje během 90 minut. Podle Obamova současného nakladatele pana Osnose má Obama jako autor cenu miliónů, což je unikátní vzhledem k tomu, že nepíše o ničem jiném než sám o sobě.

Na svém životopise Barack Obama nepostavil jen dráhu spisovatele. I jako politik před svým zvolením čerpal nejvíc právě z tohoto tématu. „Myslím, že když někomu řeknete: ‚náš prezident má babičku, která žije v hliněné chýši na břehu Viktoriina jezera, a jeho sestra je napůl Indonésanka, která si právě vzala kanadského Číňana‘, pomyslí si, že takový prezident asi chápe, o co v životě jde,“ řekl v rozhovoru pro New York Times.

Může však být prezident světové velmoci ještě za dělící čárou, kterou si nakreslil v dobách mladických ideálů? Reverend Wright si myslí, že nikoli, nazval ho pokrytcem a přerušil s ním styky (když se předtím Obama distancoval od Wrightových radikálních názorů poplatných černošskému nacionalismu). Obamovi kritici se zatím marně přou, zda je „radikální levičák“ (jak tvrdí pravice), nebo „umírněná měkkota“ (jak říká radikální levice). Na závěry je zjevně ještě brzy.

Obama se prezentuje jako jedinec, jenž v sobě dokáže spojit všechny protiklady. Jako se pokouší v sobě integrovat bělocha s černochem, Američana s Afričanem, pokouší se také o spojení světa úspěchu ve světě bílých s loajalitou ke světu černochů. Nepřekročil však už dávno onu magickou hranici? Jak se asi spojuje změna zdola se změnou shora?

Doufejme, že Barack Obama nám na to odpoví ve své další knize. Jedno je jisté: jestliže snad z nějakého důvodu nebude politická kariéra Baracka Obamy tak úspěšná, jak by si právě teď mnozí přáli, každopádně se můžeme těšit na skvělého spisovatele.

Český překlad Dreams From My Father v těchto dnech vychází v Nakladatelství Štrob Širc & Slovák pod názvem Cesta za sny mého otce.

PUBLICISTIKA PŘEHLED
Privacy Settings
We use cookies to enhance your experience while using our website. If you are using our Services via a browser you can restrict, block or remove cookies through your web browser settings. We also use content and scripts from third parties that may use tracking technologies. You can selectively provide your consent below to allow such third party embeds. For complete information about the cookies we use, data we collect and how we process them, please check our Privacy Policy
Youtube
Consent to display content from Youtube
Vimeo
Consent to display content from Vimeo
Google Maps
Consent to display content from Google
Cookie Consent Banner by Real Cookie Banner