Lidství je skořápka na cestě k vylíhnutí

LITERÁRNÍ NOVINY
Perspektiva padajícího člověka

Literární noviny 2007/26

Lidství je skořápka na cestě k vylíhnutí

Literární noviny 2008/21

Slavný spisovatel a jeho tajemné alter ego: skutečný příběh přátelství Johna Steinbecka a Eda Rickettse

Ta příhoda zní jako scéna z románu – a ne zrovna Steinbeckova. Přesto očití svědkové tvrdí, že se to stalo.

Když se John Steinbeck, spisovatel na vrcholu své slávy, držitel Pulitzerovy (a budoucí nositel Nobelovy) ceny, v květnu 1948 dozvěděl, že se jeho přítel Ed Ricketts srazil v autě s rychlíkem a umírá, byl právě v New Yorku, na druhém konci Ameriky. Ve chvíli, kdy konečně dorazil do městečka Monterey na kalifornském pobřeží, byl Ed už mrtvý, a jeho malý domek vmáčknutý mezi konzervárny na břehu moře přetékal přáteli a známými, kteří drželi tryznu. John Steinbeck vtrhl do domu vrcholně rozzuřen. Tázal se přítomných, kdo jsou a jakým právem se tam zdržují, a pokoušel se všechny vyhodit. Když se mu to nepodařilo, běžel do laboratoře v suterénu, kde vytáhl sirky a chystal se dům podpálit. Několik lidí zasáhlo – uschovali před ním hořlaviny a vzali mu sirky. Nato Steinbeck vypáčil Edův sejf a jal se ničit veškerou korespondenci, kterou v něm nalezl. Ed si schovával nejen dopisy, které dostal, ale i kopie těch, které psal – a bylo jich hodně. Likvidace Edových písemností Steinbeckovi nakonec zabrala několik dní, a musel kvůli ní objednat speciální odvoz odpadků.

Ed Ricketts

Neboť Edův sejf byl plný. Ed Ricketts celý život psal a pokoušel se publikovat, avšak většinou marně. Myšlenky, které dokázal poutavě sdělovat svým přátelům, se vzpíraly převedení na papír, a své eseje, jichž si nejvíc vážil, mu potupně vraceli ze všech časopisů, jimž je nabídl. Potřeboval spisovatele. Znal Henryho Millera, s nímž se radil, přátelil se s Josephem Campbellem, spolu s Jackem Calvinem napsal svou jedinou knihu – biologickou příručku. Ale teprve Steinbeck dokázal oživit svět idejí a myšlenek, jimiž Ed Ricketts žil. Jejich spojení bylo kongeniální: biolog, který chce být spisovatelem, a spisovatel, jenž se cítí být tak trochu vědcem. Lidé, kteří četli knihy Johna Steinbecka Na plechárně a Sladký čtvrtek, ho znají pod přezdívkou Doc, Doktor. Ed Ricketts skutečně byl nedostudovaný biolog řídící poněkud obskurní zasilatelství vzorků mořských živočichů univerzitám k vědeckým účelům, a po značnou část svého života žil ve své „laboratoři“, dřevěném domku v uličce, jež se tehdy jmenovala Ocean View Row. Dnes se jí říká Cannery Row, Na plechárně.

Cannery Road

Ed byl svým způsobem života předchůdcem beatniků – dokonce se vydal „Na cestu“ pětadvacet let před Jackem Kerouacem. Článek, který o tom roku 1925 napsal, je jediným, který se mu kdy podařilo časopisecky vydat. V textu zvaném Vagabundem v Dixie popisuje, jak se ještě jako chicagský student vydal pěšky na Floridu, aby se vyléčil z přepracování a zlomeného srdce. Lidé, které cestou potkával, však neměli pro takové motivy pochopení. Kdykoli se pokusil někomu vysvětlit, že jde pěšky, protože potřebuje nabrat nové síly a dýchat čerstvý vzduch, zblízka vidět trávu a stromy, lidé před ním schovali dcery, zamkli domy, a vybídli ho, aby se pakoval jinam. A tak jim nakonec začal říkat, že jde pěšky takovou dálku, protože se vsadil o tisíc dolarů – a v tu chvíli ho venkované začali plácat po zádech a zvát ho do svých domovů. Tento nedostatek pochopení vnějšího světa pro jemné odstíny jeho povahy je příznačný pro celý Edův život.

Podle všech svědectví byl Ed Ricketts příjemný, vysoce inteligentní a zvídavý muž se sklonem k melancholii, který se zajímal o všechny a všechno, miloval společnost a měl značnou slabost pro ženy. V roce 1923 se se svou manželkou, dětmi a dalšími příbuznými přistěhoval z Chicaga na pobřeží Kalifornie, aby zde zcela pragmaticky otevřel rodinný obchod s mořskými živočichy, ale v sousedství mnoha básníků, umělců a novinářů, jimiž se tehdy sanfranciský záliv přímo hemžil, v sobě zanedlouho objevil intelektuální ambice a zájmy, jimž jeho rodina nestačila. Zatímco paní Rickettsová zavařuje a plete ponožky, její muž objevuje středověké mystiky, gregoriánský chorál, Bacha, Hesseho, Novalise, Zen a Tao, z něhož při každé příležitosti cituje: „Jestliže jsi stržen povodní, neplav ani nebojuj, drž hlavu vzhůru a dívej se, kam tě voda nese.“ Každodenní lovení mořských tvorů v mělčinách montereyské zátoky mu umožňuje pozorování zvyklostí a vzájemných vztahů živočišných druhů. Zaznamenává svá první pozorování a myšlenky. Na biologii pohlíží nikoli jako na zkoumání izolovaných jednotlivých druhů, jak je v jeho době zvykem, ale spíše jako na studium vzájemného působení živočichů v daném prostředí. V té době je však ekologie ještě v plenkách a Ed Ricketts je místními vědeckými kruhy vysmíván.

Studenti Stanfordské univerzity si k němu však zvyknou chodit diskutovat o nejnovějších vědeckých poznatcích a myšlenkách. Během několika let se Edův dům stává centrem, v němž se scházejí místní intelektuálové. Ed dál sbírá za úsvitu chobotničky, korýše, hvězdice a drobné ryby, které uvízly po odlivu v loužích mořské vody. Taková louže – „tidepool“, na skalnatém břehu často přes metr hluboká a široká, se až do dalšího přílivu stává mikrosvětem, v němž se uvěznění tvorové pokouší přežít, každý svou vlastní metodou. Ed je pozoruje s obdivem. Sní, že o „těch dobrých, rozumných tvorech“ napíše knihu. Tyto osamělé okamžiky za ranního odlivu naplňují jeho představu dokonalosti: „Ráj, to je být sám na pobřeží, když slunce právě vychází a všude kolem mě se to hemží životem…“

Tidepool

V roce 1930 se do sousedství v Pacific Grove přistěhuje John Steinbeck, začínající spisovatel, který nedávno vydal svou nepříliš úspěšnou prvotinu Kalich zlata. Záhy ho někdo přivede s sebou k Rikettsům, kde dojde k historickému setkání. Současníci později tvrdí, že ti dva by se nikdy neshodli na tom, kdo z nich je vlastně Galatea a kdo je Pygmalion, ale díky vřelému přátelství, které k sobě evidentně cítili, tento problém nikdy neřešili.

V té době Ricketts pracuje na svých esejích, diskutuje o nich s přáteli. Steinbeckova žena Carol, jež se stane Edovou sekretářkou, ho jednoho dne upozorní na výraz v básni Robinsona Jefferse, irského básníka, jenž si v té době stavěl v blízkém Carmelu svou pověstnou kamennou věž: „Humanity is the crust to break through…“(viz název). Ed termín okamžitě adoptuje a svůj zásadní esej nazve The Philosophy of ‚Breaking Through‘ – Filozofie průniku. Breaking through, to znamená prorazit skrze slupku individuality a proniknout do vyšší sféry vědomí. Ed se také velice zajímal o fyzikální teorii unitárního pole a její filozofické důsledky, to vše dávno předtím, než indičtí guruové v Kalifornii zpopularizovali východní filozofii a meditaci. V eseji Spirituální morfologie poezie rozlišuje básníky na naivní, vidící jen dobro, depresivní, vidící jen zmar, a konečně ty, jimž se podařilo dospět a zachytit ve svém díle polaritu světa, jenž není ani dobrý, ani špatný – je veškerý. V eseji Neteleologické myšlení zpochybňuje kauzalitu i hodnocení jevů a dochází k závěru, že na otázku „proč“ neexistuje jiné „protože“ než právě existence, jsoucno. Všechny tyto myšlenky už v dějinách lidstva zazněly, ale Ed je jejich vášnivým propagátorem – a pokrokovým, neboť v předválečné Kalifornii převládá krajně pragmatický pohled na svět.

Edovy ideje se dříve nebo později objeví v díle Johna Steinbecka a také mladíka, který si roku 1932 pronajme chatu vedle Edova domu – Josepha Campbella. Toho léta Ed se svými přáteli vyráží na Aljašku sbírat a studovat živočichy na severním pobřeží Pacifiku – doufá, že o tom napíše odbornou knihu. Bere s sebou i mladého Campbella, na nějž osudově zapůsobí zážitek pravoslavné mše v indiánském jazyce – živoucí důkaz, že mýty jsou všem kulturám společné. Brzy po návratu Campbell opustí Kalifornii a vrací se na Východ, aby se věnoval mytologii, filozofii, religionistice a psychologii a stal se jedním z nejslavnějších amerických myslitelů. S Edem si živě dopisuje až do jeho smrti.

Roku 1936 se Ed definitivně rozchází se svou ženou a usazuje se ve dvou malých pokojích nad svou laboratoří na Ocean View Row, kde se denně schází veselá společnost. Rozebírají poezii, vyvolávají duchy, diskutují o filozofii, probírají historky ze sousedství, většina přítomných se snaží psát.

Z celé společnosti kolem Eda jen Steinbeck je skutečný spisovatel, a tak ostatní postupně vzdávají své ambice a předávají mu své materiály. Steinbeck píše Nebeské pastviny, Pláň Tortilla, V pochybné válce. Ve všech těchto románech lze vysledovat nápady, myšlenky a filozofii Eda Rickettse, postava doktora Burtona z posledně zmíněné knihy je zjevně inspirována Edovou osobností. Steinbeck se stává slavným. Ed se zatím pokouší dokončit svou první a jedinou knihu. Když v roce 1939 vyjde nejslavnější Steinbeckův román Hrozny hněvu (v němž je Edem inspirovaná postava Jim Casy) a vzápětí Edovo vymodlené dítě, biologický „manuál“ Mezi přílivem a odlivem Pacifiku, Steinbeck se pokouší využít svůj vliv a získat publicitu i pro Edovu knihu. Stane se také partnerem v Edově firmě, což v podstatě znamená, že mu dává peníze, aby se rozpadající se podnik udržel nad vodou. Ed nadšeně začne plánovat další knihu, kterou doufá dokončit spolu s Johnem. V roce 1941 spolu vyrážejí malou lodí na výpravu do kalifornského zálivu. Ed si celou cestu vede deník, podle nějž John po návratu napíše beletristickou část knihy Cortézovo moře, zatímco Ed pracuje na druhé části, sestávající z encyklopedie mořských živočichů dané lokality. Oba považují Eda i za spoluautora beletristické části, vydavatel si ale přeje mít na obálce jen Steinbeckovo jméno a následují nepříjemné tahanice. Je však prosinec 1941, Pearl Harbor je napaden, a o knihu se v nastalé situaci nikdo nestará. Ed je odveden, slouží v kanceláři na montereyském vojenském presidiu a dál pilně studuje. Přitom ho napadne, že z jistých odborných publikací o flóře a fauně na tichomořských ostrovech pod japonskou správou by se daly vyčíst vojensky cenné informace. Jinými slovy že by z popisů živočichů na japonském území dokázal přesně popsat, jak toto území vypadá, jaké jsou klimatické podmínky a určit místa vhodná pro vylodění. Napíše o tom Námořní výzvědné službě a nabídne jim spolupráci. Výsledkem je mlčení. Později se však zjistí, že dvěma vědcům byl vzápětí tento úkol uložen k prozkoumání a na Rickettse byl výzvědnou službou pro jistotu nasazen špión.

Tento projev patriotismu byl u Eda ojedinělý. Své názory na válku vyjádřil v eseji O Hitlerovi, Itálii a japonském bushidu, v němž vybízel společnost, aby se distancovala od nesmyslného démonizování nepřítele, tehdy zejména Japonců. Namísto nenávistné hysterie navrhoval Ed boj s nepřítelem založený na hluboké znalosti protivníkovy kultury a mentality, která umožní udeřit efektivně a racionálně, s minimálními ztrátami, jen tam, kde je to nezbytné. Že s podobnými myšlenkami neuspěl, je zřejmé – neuspěl by ani dnes. Esej mu všechny obeslané časopisy vrátily poštou.

Po válce vyšel Steinbeckův román Na plechárně inspirovaný Edem, jeho přáteli a sousedy. Dalo by se říct, že Steinbeck v něm převedl do literatury Edovu ekologickou vizi světa: celek je víc než jen součet jeho částí a společenství lidí se navlas podobá životu kolonií živočichů mezi kameny na pobřeží. Hrdiny románu jsou tak všichni obyvatelé uličky Na plechárně, zastoupení rovnoprávně Doktorem, měšťany, prostitutkami, tuláky a dokonce i křečkem. Jejich vzájemné vztahy a strategie přežití jsou popsány vtipným, ale nezaujatým způsobem, jakým Ed pozoruje živočichy uvězněné v loužích za odlivu. S čím Ed neuspěl jako vědec, s tím Steinbeck uspěl jako spisovatel. Kniha se stává hitem a do Monterey se odevšad hrnou turisté, aby si toho „Doktora“ prohlédli na vlastní oči. Dodnes většina lidí nemá jasno v tom, kdo je Doktor, kdo je skutečný Ed Ricketts, co si Steinbeck vymyslel a co se skutečně stalo. Skupinka historiků soustředěných kolem Cannery Row vyzdvihuje rozdíly mezi skutečným a fiktivním Edem, ale místní pamětníci vám klidně citují historky z knihy a tvrdí, že je zažili na vlastní kůži, přestože Eda viděli nanejvýš jen jako děti. Popularita Eda Rickettse se tak smísila s popularitou literárního Doktora, a vznikl mýtus o člověku, jenž je právě takový, jací bychom chtěli být všichni: oplývá velkorysostí, nadhledem, inteligencí a laskavostí, avšak dovede se i poprat, má mnoho žen a živý vztah k alkoholu, ale zároveň i touhu po skutečné lásce, tvrdě pracuje, žije naplno a podle jeho tajemnosti, melancholie a vztahu k vážné hudbě se dá soudit, že je v něm také touha po něčem vyšším… „Další lidé dojatí svými vlastními představami o mně…“ píše Ed Johnovi o návštěvnících, kteří často bez zaklepání vtrhnou do laboratoře, přesvědčeni, že jsou hodni Doktorova – Edova okamžitého přátelství.

V té době Ed žije se svou zřejmě největší láskou Toni a její dcerkou Kay. Pomýšlí na to, že se společně odstěhují na Aljašku, kde se budou věnovat vědě, ale chybí jim k tomu finance, a tak se rozhodnou uskutečnit alespoň výlet na sever. V letech 1945 a 1946 navštíví kanadské ostrovy Vancouver Island, Prince Ruppert, Queen Charlotte Islands. Malými zásobovacími a poštovními parníky plují kolem drsného nepřístupného pobřeží Britské Columbie a zastavují se v místech, kde Ed sbírá a studuje mořské živočichy. Objevuje tu také nehostinnou fascinující krajinu obydlenou neméně drsnými osadníky, indiánské kmeny zdecimované alkoholem a nemocemi, jejichž kultura právě skomírá – o pár desítek let později z ní zbude už jen výroba suvenýrů pro turisty. Ed si píše podrobný deník, který chce později použít jako materiál pro další knihu, kterou doufá s Johnem napsat: Nejzašší břehy, podrobnou studii pacifického pobřeží od Panamy po Aljašku. V letech 1947 a 1948 žádá o podporu Guggenheimovu nadaci, aby mohl projekt uskutečnit. Přes četné Steinbeckovy intervence však grant ani jednou neobdrží. Jeho firma mezitím definitivně skončila, také proto, že ode dnů války je celodenní toulání po pobřeží a sbírání vzorků podezřelé. Ed je víceméně bez prostředků. Je nucen nastoupit jako chemik v konzervárně. Tonina dcerka Kay, kterou společně vychovávají, onemocní rakovinou. Po její smrti ho Toni opustí. Ed se však nevzdává naděje, pracuje, připravuje novou cestu s Johnem do Kanady, dokonce se znovu zamiluje. John se však ve skutečnosti zřejmě jet nechystá, právě pracuje na svém nejrozsáhlejším opusu Na východ od ráje a zdá se, že další výlet ve skutečnosti nemá v úmyslu. Ed zatím usilovně přepisuje na stroji své poznámky z předešlých výprav a posílá je Johnovi, jehož také ustanovil vykonavatelem své poslední vůle, v níž mu svěřuje obsah svého pověstného sejfu, všechny své materiály, deníky, texty a eseje, „aby to všechno napsal.“ 26. dubna 1948 končí přepis posledního zápisu ve svém deníku a dopis uzavírá slovy: „To je všechno, Jeníčku, teď už je to tvoje kniha a Bůh tě opatruj.“ Dva týdny nato se v laboratoři sejde parta hladových hostů. Ed se vytratí, aby jim zajel koupit něco k jídlu, ale na železničním přejezdu se jeho starý vůz zcela nepochopitelně srazí s Expressem Del Monte, který tu denně projíždí.

Express Del Monte

V den jeho pohřbu přátelé zůstávají v laboratoři a obřadu se neúčastní, neboť cítí, jak to jeden z nich vyjádřil, že „Ed by tam nešel“. Místo toho posedávají na břehu moře a před odchodem domů si berou suvenýry – knihy, desky, osobní předměty – jako svaté ostatky. Tak se rodí dodnes živý mýtus o Edovi, povstává zástup generací lidí, jenž se budou ještě padesát, šedesát let po jeho smrti dohadovat, co by Ed udělal, nebo naopak neudělal, co by řekl, a co by nikdy neřekl, a kteří si budou v koutku duše myslet, že kdyby jen se s ním mohli setkat, určitě by byli jeho nejlepší přátelé – vždyť mu rozumí nejlépe ze všech. Neboť v tom se při pohledu na Edův osud skutečně dojímáme sami nad sebou: všichni máme nesplněné ambice, sen o dokonalé lásce, a především touhu prorazit na druhou stranu skrze všednost a realitu za meze naší individuální existence.

PUBLICISTIKA PŘEHLED
Privacy Settings
We use cookies to enhance your experience while using our website. If you are using our Services via a browser you can restrict, block or remove cookies through your web browser settings. We also use content and scripts from third parties that may use tracking technologies. You can selectively provide your consent below to allow such third party embeds. For complete information about the cookies we use, data we collect and how we process them, please check our Privacy Policy
Youtube
Consent to display content from Youtube
Vimeo
Consent to display content from Vimeo
Google Maps
Consent to display content from Google
Cookie Consent Banner by Real Cookie Banner