Perspektiva padajícího člověka

LITERÁRNÍ NOVINY
Perspektiva padajícího člověka

Literární noviny 2007/26

Lidství je skořápka na cestě k vylíhnutí

Literární noviny 2008/21

Nedávno vyšla v New Yorku kniha Dona DeLilla Falling Man. Připomíná tragédii 11. září 2001. U americké veřejnosti i v médiích vzbuzuje značně rozporuplné reakce.

Muž řítící se z třistametrové budovy v dokonalé vertikále, jako by v ležérním postoji, ale hlavou dolů, jenž svým tělem přesně rozděluje přední a zadní plán kompozice, Jižní a Severní věž Světového obchodního centra. Padající člověk je název fotografie, která před šesti lety oblétla svět, symbol událostí 11. září 2001. Padající člověk je také název nejnovějšího románu reflektujícího dopad událostí 11. září 2001 na Ameriku.

Autorem je jeden z nejvýznamnějších současných amerických spisovatelů Don DeLillo (česky vyšly romány Podsvětí a Bílý šum), jenž proslul svými portréty Ameriky dvacátého století a zejména zpodobněním jejích masových úzkostí (z atomové bomby, z nukleární katastrofy). Často mu bývají přičítány až prorocké schopnosti, mimo jiné pro jeho výroky předvídající nástup terorismu. Za důkaz jeho jasnozřivosti někteří považují i to, že na obálce amerického vydání Podsvětí z roku 1997 je fotografie věží Světového obchodního centra, k nimž právě přilétá pták připomínající blížící se letadlo. „Teroristické činy v sobě mají hluboce zakořeněnou narativní strukturu, vnikají do myslí lidí a mění je způsobem, o jaký se dříve pokoušeli spisovatelé,“ prohlásil Don DeLillo v roce 1985.

Nyní, o dvacet let později, se (spolu s dalšími americkými autory, jako jsou například Thomas Pynchon, John Updike nebo Philip Roth) ujímá odvěké role spisovatele jako vykladače současnosti a snaží se zachytit, jakým způsobem zmíněný teroristický čin změnil Ameriku.

Proč právě Padající člověk?

Dalo by se říci, že fotografie Richarda Drewa známá pod názvem Padající člověk se proslavila Americe navzdory. Krátce po svém otištění totiž z amerického tisku náhle a definitivně zmizela, stejně jako zmizely záběry ostatních sebevražedných „skokanů“, „jumpers“, jak byli nazýváni, z americké televize hned druhý den po neštěstí. Jako by nikdy neexistovali. Bylo možné připustit, že někteří lidé vypadli z oken hořících věží. Ale skočit a dobrovolně ukončit svůj život o několik minut dříve, než ho ukončí následky teroristického činu, to se rovnalo sebevraždě, čili ztrátě naděje, ztrátě víry. Něco takového nábožensky založená Amerika nemohla unést.

V novém románu Dona DeLilla se jako vedlejší postava s tragickým koncem objevuje performer, jenž se zavěšuje na rozličné městské budovy a konstrukce právě v pozici Padajícího člověka a je tak sám přezdíván. Nabízí se úvaha, že tato postava stejně tak jako název knihy jsou symbolem odmítnuté verze americké historie.

V Čechách to bylo možné zažít naposled v roce 1989: historie se tvoří velice rychle. Mýtotvorné procesy bylo v září 2001 v New Yorku možno sledovat den po dni. Na začátku bylo fascinující zjištění, že lidé brutálním šokem vytržení ze zažitého kontextu, uvrženi do chaosu a ponecháni sami sobě, reagují na vzniklé situace nikoli s panikou, ale s jakoby náhle objevenou účelností. Lidé k sobě byli pozorní, laskaví, chytře improvizovali, organizovali se, navzájem se informovali a nebáli se ani humoru, jakkoli byl v tu chvíli šibeniční. I ten největší skeptik v té době musel pocítit příliv nové víry v lidstvo, které se v rámci zavedeného životního stereotypu možná chová jako tupá sobecká masa, ale v kritických chvílích v sobě objevuje dobro, statečnost, inteligenci a dokonce i hravost. Bylo to krásné – a trvalo to asi 48 hodin. To, co bylo 11. a 12. září spontánní a živé, bylo 13. odpoledne již institucionalizováno, organizováno a výklad událostí byl pod kontrolou médií. Praktické vyvěšování fotografií zmizelých (vždyť co když je váš blízký v bezvědomí nebo třeba utrpěl ztrátu paměti?) se po 48 hodinách změnilo v beznadějné gesto, neboť tou dobou se pravděpodobnost nalezení živých raněných rovnala v podstatě nule. Televize nicméně pokračovala. Médium ukazující donekonečna fotografie nezvěstných v rukou plačících příbuzných, kteří opakují: „neviděli jste mého tátu, je mu padesát, je vysoký…“ po třech dnech již není tím nejpřirozenějším pomocníkem, veřejnou hlásnou troubou, nýbrž citovým vyděračem, který donekonečna drásá rozechvělé diváky. Informace vybírané televizními producenty se staly pro většinu lidí jedinou spojnicí s událostmi, ať byli od WTC vzdáleni tisíce kilometrů nebo třeba jen jednu míli.


Zdroj: archiv Alessandra Cassina

Don DeLillo popisuje Ameriku slabou, vystrašenou, paranoidní a vykořeněnou; Ameriku, jíž se stal Padající člověk symbolem. Není divu, že země, jindy tak voyeuristická, nechtěla o novém hrdinovi příliš slyšet.

Část města proměněná v měsíční krajinu plnou prachu byla uzavřena. Lidé, kteří stáli dlouhé fronty před nemocnicemi v touze poskytnout svou krev raněným a podílet se alespoň takto na záchraně svých bližních, byli podrobeni selekci z hlediska národnosti. Přijímána byla jen americká krev, neameričtí dárci byli odkázáni zpět ke svým televizorům, a brzy na to tam byli odkázáni úplně všichni, neboť krve byl přebytek a ranění žádní. Muži jedoucí metrem s ochrannými přilbami na hlavách byli sledováni s obdivem a respektem – byli „zasvěcení“. Byli „tam“. Byli to hrdinové, bez nadsázky, a vzbuzovali téměř závist. Neboť běžnému obyvateli New Yorku nebylo umožněno podílet se na událostech, a tudíž ani prožít nějakou katarzi. Jediné, co bylo skutečné, masové i individuální, byl strach. Lidé se krčili před náhlými zvuky a děsili se všeho neobvyklého, nemohli spát a báli se budoucnosti. Mnoho lidí si vymýšlelo nebo zveličovalo vztahy k lidem, kteří údajně zahynuli v troskách Dvojčat – byl to pro ně jediný způsob, jak se přiblížit událostem. Mnoho lidí v sobě také objevovalo dříve netušený nacionalismus a v New Yorku tolik vysmívaný Bush získal nové příznivce. Debaty byly dramatické a všem vévodila věčně puštěná televize.

Hrdinové a skokani

Televizní kanály ukazovaly práci záchranářů, vyprávěly příběhy požárníků, kteří zahynuli při pokusu zachránit lidi z hořících věží. O obětech se mluvilo spíše v číslech, odhadoval se jejich počet a číslo se neustále zvyšovalo. O těch, kteří skočili, se zásadně nemluvilo. Lidé, kteří se snažili získat seriózní informace o „skokanech“, byli oficiálními místy odmrštěni jako hyeny lačnící po senzaci. V sousedních zemích se média hrdinského pojetí tak striktně nedržela. Jistý kanadský reportér byl vyslán torontským deníkem, aby vypátral, kdo je oním Padajícím člověkem, jehož fotografie oblétla svět. Po prozkoumání detailů reportér došel k závěru, že je to nezvěstný Norberto Hernandez, kuchař z restaurace v nejvyšším patře Severní věže. Byl nadšen svým objevem a domníval se, že nadšená bude i Hernandezova rodina. Paní Hernandezová a její tři dcery však hypotézu zuřivě odmítly. Nebylo pro ně myslitelné, že by jejich muž a otec mohl být takový slaboch, že by nebojoval, že by se vzdal, že by skočil. Jedna z dcer v záchvatu vzteku dokonce nazvala muže na obrázku poserou („That piece of shit is not my father“).

Nabízí se otázka, proč jindy tak voyeuristická Amerika nechtěla vidět Padajícího člověka. Proč právě jeho? Dívala se na vraždu svého prezidenta. Na vraždu jeho bratra. Dívala se na nahou vietnamskou holčičku prchající před napalmem. Dívala se na mrtvoly vynášené z trosek Světového obchodního centra. Ale dívat se na lidi letící z oken bylo nevkusné, nemístné, hrubé, zavrženíhodné? S odstupem se zdá pochopitelné, proč Američané reagovali tak, jak reagovali. Je možné představit si, jak by to asi vypadalo v zemi, která by Padajícího člověka hned zpočátku přijala za svůj symbol. Jaký rozklad a sebezpytující bolest by takové ztotožnění vyvolalo. Zdá se logické, že národ, který má vůli přežít, takový symbol musí odmítnout. Nesmí se ztotožnit s obětí, nýbrž se zachráncem, s bojovníkem do posledního dechu. Padající člověk přesto nezmizel. O fotografii se psalo, byl o ní natočen dokumentární film. Ať už zachycuje Norberta Hernandeze, nebo někoho jiného z přibližně dvou set „skokanů“, kteří toho rána dali přednost volnému pádu před smrtí v ohni, stala se symbolem toho, co se ten den stalo Americe. Amerika zaskočená, Amerika v šoku, Amerika řítící se časoprostorem do neznáma, v pozici olympijského skokana, jednu nohu nonšalantně pokrčenou, letící hlavou přímo dolů.

Ti, kteří přežili

Americký vizionář a portrétista své země Don DeLillo ve svém posledním románu pojednává o Americe slabé, vystrašené, paranoidní, vykořeněné, o Americe visící v prostoru bez záchytného bodu víry a společného úsilí, jako v nekonečné momentce volného pádu. Čtenáři, kteří od autora očekávali další knihu o temném pozadí politických spiknutí, musí být zklamáni. Román zachycuje neukotvené fragmenty událostí, jejichž smysl těm, kdo jsou jimi bezprostředně postiženi, uniká – a jejich strach jako by byl infekční chorobou postihující nejprve emocionální život a posléze zcela paralyzující napadené jedince.

Postav je v knize jen několik. Keith, který přežil pád Severní věže, přestože jeho spolupracovníci a přátelé v ní zahynuli, se bezúspěšně pokouší navázat dávno ztracený vztah ke své manželce a synovi, avšak jediná intimita, které je schopen, je krátká aféra se „spoluobětí“, která také jen o vlásek unikla z hořící věže. Osmiletý Justin s kamarády tajně pozoruje dalekohledem nebe, aby uviděl přicházet tajemného Billa Lawtona (zkomolené jméno Bina Ládina), pána nad jejich osudem, který k dětem hovoří tajným jazykem skrytých poselství. Keithova manželka Lianne se pozvolna mění v podezíravou bytost obsesivně zaujatou detaily teroristického útoku, paranoidně nenávidící vše východní, islamistické či orientální, a hledá východisko v křesťanství. Její matka Nina, kunsthistorička na penzi, se uzavírá do stáří jako do ochranné hradby a odepisuje rychle tělo i ducha, jako by se záměrně zbavovala paměti, vědomí, odpovědnosti existence. Její dlouholetý přítel Martin, poněkud záhadný obchodník s uměním z blíže nespecifikované Evropy, je jediný, kdo zůstane událostmi nezasažen – prostě jen prodá svůj newyorkský byt. „Tuhle Ameriku neznám. Nepoznávám ji. Tam, kde bývala Amerika, zůstalo jen prázdné místo,“ řekne při smuteční hostině na Ninině pohřbu. Lianne si vzpomene na dávné podezření, že Martin v sedmdesátých letech spolupracoval s německými teroristy a pak se zahanbeně přistihne při myšlence, že jí to nevadí, protože „možná byl terorista, ale pořád to byl jeden z nás – bezbožných bělochů Západu“.

DeLillo sleduje také jednoho z islámských teroristů připravujících se na svůj poslední let: myšlenky z druhého konce civilizace, každodenní rutina a konečné poslání, v němž se postavy doslova střetávají, když letadlo narazí do Severní věže, kde Keith právě sedí ve své kanceláři. Keith je tím, kdo střet fyzicky přežije, ale skutečného života není schopen. Otázkou zůstává, jak dalece byl živ předtím.

Kým vlastně byli Američané před 11. září? Možná, že teprve teď, po bezmála šesti letech, nastal okamžik, kdy je Amerika zase natolik vyrovnaná, aby se na takové věci mohla ptát, a kdy se na sebe dokáže podívat i z té druhé stránky – z perspektivy Padajícího člověka.

Český překlad románu se připravuje, autorův agent jedná o jeho vydání s několika českými nakladateli.
Don DeLillo: Falling man, Scribner, New York 2007, 246 stran.
Bára Kašťáková se zabývá filmovou tvorbou a překlady.
Text vyšel v Literárních novinách 2007-26 na straně 11.
Publikováno online 29.6.2007

PUBLICISTIKA PŘEHLED
Privacy Settings
We use cookies to enhance your experience while using our website. If you are using our Services via a browser you can restrict, block or remove cookies through your web browser settings. We also use content and scripts from third parties that may use tracking technologies. You can selectively provide your consent below to allow such third party embeds. For complete information about the cookies we use, data we collect and how we process them, please check our Privacy Policy
Youtube
Consent to display content from Youtube
Vimeo
Consent to display content from Vimeo
Google Maps
Consent to display content from Google
Cookie Consent Banner by Real Cookie Banner