Umírání pro začátečníky

NEZÁVISLÉ FILMY
DK

75 min / 2013

Umírání pro začátečníky

58 min / 2017

UMÍRÁNÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY

Dvoudílný dokumentární esej o stáří, nezničitelné energii a hudbě jako paralele života. Projekt vznikl s podporou Fondu kinematografie.

Režie: Bára Kopecká a Marek Bouda
Produkce: Bára Kopecká, Produkce Třeštíková, Česká televize
Střih: Nicole Hálová
Výtvarník: Jan Pekárek

Umírání pro začátečníky

Dvoudílný dokumentární esej se s lehkostí dotýká těžkých témat. Část Báry Kopecké s názvem Umírání pro začátečníky je úvahou nad stářím jako obdobím života, kdy se otázky pohřbu a života „potom“ stávají běžnými a praktickými, a kdy je zřejmé, že humor, přátelství a hudba jsou jedny z mála věcí, které mají význam i na úplném konci.

Část v režii Marka Boudy s názvem Tónina ticha zobrazuje vztah hudby a emocí v existencionálním slova smyslu. Je paralelou k hudební skladbě, ve které se střídají pasáže emocionálně vypjatější s tiššími, a kde zásadní hodnotu má I pauza – ticho. Ticho jako zvuk finální a nás přesahující – jak v přítomném okamžiku, tak I ve chvíli konce života.

Účast v mezinárodních soutěžích:
Premiéra MFDF Jihlava sekce Česká radost

Film ke zhlédnutí:
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10939884405-umirani-pro-zacatecniky/

REŽIE VŠE
NĚKTERÉ RECENZE A ROZHOVORY
Umírání pro začátečníky / článek

Respekt / 2010

Umírání pro začátečníky a Tónina ticha

www.dokrevue.cz / 2017

UMÍRÁNÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY / ČLÁNEK

Jedna osobní zkušenost s pěti předsudky o milosrdných lžích dětem

Svému dítěti zásadně nelžu, odmalička říkám pravdu sice adekvátně zjednodušenou, ale nic si nevymýšlím. Sama nevím, proč je to pro mě tak důležité, ale výhodu to má jednoznačnou – moje dcera mi důvěřuje. Na téma smrti jsme několikrát narazily a mluvily o něm tak upřímně, jak to šlo. Ukázalo se, že to bylo opravdu důležité, protože krátce po jejích čtvrtých narozeninách jí smrtelně onemocněl tatínek. Po krvácení do mozku už to nebyl člověk, jakého jsme znaly. Ale byl s námi doma a nějak jsme se s tím musely vypořádat.

Pochopila jsem, jak moc se ve smrti odráží náš život a také, že smrt není „strašná“, ani umírání. Realita není nikdy strašná – realita je to, co se děje teď, v tomto okamžiku, a záleží jen na nás, jakou tomu dáme nálepku. Lidé většinou investují veškerou energii do přežití za každou cenu, propadají hysterii, když hrozí smrtelný bacil či katastrofa, a tak nějak opomíjejí fakt, že smrti nakonec nikdo neunikne a důležitější je, jak prožíváme přítomnost. Myslím, že skoro všechny chyby, kterých jsem se v tomto složitém období dopustila, vycházely ze strachu následovat instinkt, který mi radil opak, než říkají vžité předsudky.

Předsudek číslo jedna: dítě by bylo příliš sklíčené, kdyby vidělo smrtelně nemocného.

Lidé to často dělávají: smrtelně nemocné nechávají v nemocnicích, někdy protože se o ně nedokážou postarat, ale většinou proto, že se jednoduše bojí vzít si je domů, bojí se bolesti, bojí se umírání – bojí se důkazu své vlastní smrtelnosti. Chodí za umírajícími do nemocnice na návštěvu a děti nechávají doma, aby si nemocné pamatovaly, jací byli „předtím“. Jenže když vidíme někoho umírat, vidíme, jak jeho tělo vypovídá službu, jak s námi přestává komunikovat, jak se obrací do sebe a je už napůl v jiném světě, cítíme, že umírání je přirozené. Není to žádné drama z televizního seriálu, kde tým doktorů křičí povely a jedinou metou je násilím donutit tělo, aby ještě žilo. Umírání je přechod z jednoho světa do druhého a sledovat ho může být i krásné, nejen tragické.

Doufám, že dcera nikdy nezapomene poslední okamžiky míru a sounáležitosti, které jsme jako rodina zažili, když její otec umíral a my jsme s ním ležely v posteli, povídaly si, kreslily. Ano, byl částečně paralyzovaný, někdy zuřil, občas tekla krev, občas jiné tekutiny. Ale to se dá zvládnout a dítěti vysvětlit – taky se umí vztekat a ještě má v dobré paměti, jak se počurávalo. Nedělá z toho velkou vědu, pokus ji z toho neděláme my. Na těchto odpoledních jsem lpěla hlavně kvůli manželovi, který umíral a dceru chtěl mít u sebe, ale taky kvůli dceři, aby si to pamatovala: byli jsme spolu až do konce a byli jsme šťastní a taky, jak osobně opravdu věřím, ač žádné náboženství nevyznávám – láska je věčná a možná se zase jednou někde setkáme.

Předsudek číslo dvě: děti by neměly být přítomné v okamžiku smrti.

Ten den, kdy nastal konec, dcera zůstala u babičky. Byly jsem příliš rozjitřená, než abych jí dokázala vzít ke smrtelné posteli, ukázat ji mrtvého tatínka. Dnes si myslím, že to možná byla chyba. Něco pro ni asi zůstalo neukončené. My, kteří jsme u toho byli, zažili jsme sice drásavý, ale nanejvýš důležitý okamžik: viděli jsme a cítili, jak s posledním výdechem duše odchází z těla. Myslím, že o existenci duše může polemizovat jen člověk, který to neviděl, nezažil okamžik, kdy umírající přestane dýchat a pak, po nějakém čase, prudce a odkudsi z hloubi těla naposled vydechne. Energie, která naplňovala tělo, se vydere ven. Od té chvíle pro mne smrt není něco negativního, čemu se má člověk snažit za každou cenu vyhnout. Ta energie nezaniká, to lze fyzicky cítit. Dere se ven, do vesmíru, do jiného rozměru, já nevím kam, ale je to nepopiratelná entita. Snad u toho dcera měla také být. Myslím, že když je nádherný život, je nádherná i smrt a nemá smysl se jí vyhýbat. Ani loučení s tělem. Když jsme se na to připravovala a četla si o podvazování brady, už dopředu jsem brečela hrůzou. Ale pak jsem zjistila, že je to jako se vším ostatním: když ta chvíle přijde, všechno je přirozené, a láska k tělu blízkého člověka trvá, i když duše už v něm není.

Předsudek číslo tři: dětem nemůžeme přímo říct, že někdo zemřel.

Přiznám se, že jsem nevěděla jak na to. Pomohla mi podivná souhra náhod – ve stejný den, kdy zemřel manžel, umřela ve vzdáleném městě i moje stará babička. Následující ráno jsme si s dcerou povídaly v posteli a já jsem jí řekla, že její prababička zemřela. Nejdřív se nadechla k pláči, ale když viděla, že jsem klidná, také se uklidnila. Řekla jsem jí, že nikdo přesně neví, co to znamená, když někdo umře. Někteří lidé věří, že mrtvý odejde do nebe a žije mezi anděly, řekla jsem jí. Jiní si zase myslí, že se duše rozplyne ve vesmíru, stane se vzduchem, trávou, květinami. „Já myslím, že prababička je mezi anděly,“ řekla mi rozhodně. Respektovala jsem to. Zamávaly jsme babičce do nebe a poslaly jí pusu.

Říci jí o tatínkovi, který byl součástí jejího denního života, bylo samozřejmě těžší. Když jsem jí vzala do náruče a pověděla jí, že i tatínek odešel do nebe mezi anděly, následoval výbuch pláče. Viděla jsem, jak se v ní sváří různé emoce a snažila jsem se klidně reagovat na otázky, protesty, zoufalý vzdor. Vysvětlovala jsem, že tatínek ji nechtěl opustit, ale že byl moc nemocný a musel umřít, ale že ji moc miloval, ze všech lidí nejvíc. Dcera nad tím přemýšlela a pak se zeptala, na které planetě teď je. Měla dojem, že musí být na určitém místě, kde ho může navštívit, když bude mít skafandr a raketu. Řekla jsem po pravdě, že nevím, kde je, a že ho navštívit nemůžeme, ale že se na ni určitě dívá z nebe a raduje se z ní, jak je báječná. Dcera se pozvolna uklidnila.

Po chvíli začala znovu plakat, tentokrát už ryze z dětských důvodů: „Všechny děti mají tatínka, jen já ne…“ Řekla jsem, že všechny děti rodiče nemají, že každému rodiče jednou zemřou, někomu, když už je velký, někomu zase dřív. Ale že má velikou rodinu a spoustu přátel a všichni jí mají moc rádi a budou si s ní hrát a tatínek se na ni bude dívat. Vypočítala jsem jmenovitě všechny členy rodiny a všechny kamarády. Úplně ji to neuspokojilo, ale definitivně přestala plakat. Pak jsme šly na oběd do restaurace, kde na nás čekala babička s dědečkem. „Můj tatínek umřel,“ oznámila jim důležitě. Už to samozřejmě věděli, takže jen rozpačitě pokývali hlavou, což mi připadalo jako škoda, bylo vidět, že tu velkou novinu potřebuje probrat a je jí divné, že nereagují. Řekla jim, že tatínek ji má moc rád, ale že byl moc nemocný, a tak je mrtvý v nebi. Pak si šla hrát a nakonec snědla horu špaget. Několik dní, kdy se jí něco povedlo, tvrdila, že se na ní tatínek dívá a má z ní radost. Někdy byla smutná, ale když jsem ji vzala do náruče a poslaly jsme spolu tatínkovi pusu do nebe, přešlo jí to. Teď už podobnou útěchu nepotřebuje tak často, ale pořád funguje.

Předsudek číslo čtyři: děti nemají chodit na pohřeb.

Můj muž měl krátký pohřeb v krematoriu a pak následovala smuteční slavnost. Měla jsem pocit, že na fyzický aspekt smrti dcera není připravená, že jí nemůžu říct, že mrtvé tělo tatínka je v té dřevěné bedně a že se spálí na popel. Vzala jsem ji až na „tatínkovu slavnost“, na kterou se těšila jako na narozeninovou party, převlékla se za princeznu, vybrala si písničku, kterou chce tatínkovi pustit (dost mystickou skladbu od Bowieho), dokonce si přála instalovat diskotékovou blyštivou kouli (v tom jsem jí nevyhověla). Celou oslavu si hrála, baštila dobroty a byla veselá. Měla jsem pocit, že jsem to vyřešila, ale po čase, když se od dětí dozvěděla, že existují pohřby a hroby, začala se mě ptát, proč neměl tatínek pohřeb. Chtěla ho uspořádat. Pochopila jsem, že byla chyba ji do krematoria nevzít, nenechat ji vidět, jak všichni pláčou předtím, než začnou oslavovat. Děti toho o světě moc nevědí, ale emoce mají stejné jako dospělí a stejně jako dospělí potřebují katarzi.

Předsudek číslo pět: o smrti a smutných věcech se nemluví.

Děti samozřejmě mluví o tom, o čem přemýšlejí, a na dospělých si své představy, obavy a pocity ověřují. Jsou velice citlivé na to, jak lidé reagují na zprávu: „Můj tatínek umřel.“ Když se na to dospělí netváří tragicky, nebere to tragicky ani dítě. Několik dceřiných kamarádů zpochybnilo tatínka na nebesích, ale nenechala se tím vyvést z míry. Naopak ji nesmírně zaujala idea reinkarnace. Ráda si představuje, že se tatínek jednou převtělí do jejího děťátka nebo dokonce do jejího manžela. Nic jí nevyvracím. Ani když jí jakési morbidní dítě barvitě vykládalo, že mrtvé sežerou červi a tím to končí, nepodlehla jsem pokušení to popírat, pouze jsem řekla, že někdo si to myslí, ale ačkoli tělo se pod zemí postupně rozpadne na prach a zbydou jen kosti nebo ho spálí na popel, já osobně si myslím, že duše žije dál a nedá se zničit.

Někdo je pro červy, někdo pro nebe, někdo spoléhá na zážitky klinické smrti, vysvětlení jsou různá, ale skutečností zůstává, že o smrti nevíme nic. Máme jen přítomnost a do jisté míry se sami můžeme rozhodnout, jak ji pojmeme. Jsem ráda, že moje dcera si sama vybrala, jak se na smrt svého otce a snad i smrt obecně bude dívat, a že tu ztrátu neprožívá jako negativní stigma.

Zdroj: www.respekt.cz

REŽIE VŠE
NĚKTERÉ RECENZE A ROZHOVORY
Umírání pro začátečníky / článek

Respekt / 2010

Umírání pro začátečníky a Tónina ticha

www.dokrevue.cz / 2017

UMÍRÁNÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY A TÓNINA TICHA

Bára Kopecká a Marek Bouda o dokumentárním diptychu Umírání pro začátečníky a Tónina ticha

Režiséři Bára Kopecká a Marek Bouda společně navštívili hospic, aby získali první záběry pro film Umírání pro začátečníky Báry Kopecké, a po pár týdnech se do hospicu vracejí, aby seniorům pouštěli hudbu a dali tak základ druhému filmu Marka Boudy.

UMÍRÁNÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY

Název mého článku pro Respekt z roku 2010, který tehdy vymyslel Marek Bouda, můj celoživotní kolega a souputník, autor první části diptychu. Když mám po letech do formuláře rychle nadiktovat název dvojfilmu, který spolu chystáme, napadne mě jen tohle: Umírání pro začátečníky.

Většina lidí na smrt nemyslí a nechce myslet, dokud je k tomu něco nedonutí. To něco bývá smrtelná nemoc v tak bezprostřední blízkosti, že se před ní už nedá uniknout.

Jsou i tací z nás, kteří o smrti přemýšlejí odmalička. Ti jsou pak většinou bráni za podivné melancholiky či je jim diagnostikována deprese.

Film Melancholie od Larse von Triera je pěkným příkladem teze, že ti, kdo vidí realitu, jaká je, což znamená příliš černě pro většinové optimistické jedince, jsou ti jediní, které katastrofa nemůže překvapit.

Ale i rozeného melancholika zkušenost se smrtí blízké osoby, natož pak s vlastní smrtelnou nemocí, mírně řečeno vykolejí.

Pak už je na nás, jak se k tomu postavíme. Pět fází ve formě popření, hněvu, smlouvání, deprese a smíření podle psycholožky Kübler-Ross byly geniálně ztvárněny ve filmu All that jazz. Za sebe bych k tomu dodala ještě paniku. Všechny tyto emoce bezesporu patří k reakcím na jistotu blížícího se konce.

Ale ještě jsou tu jiné pocity:

Zápis z deníku, 2009:

„Tatínek smrdí,“ hlásí naše čtyřletá dcera babičce, když vejde do dveří, aby převzala službu. „Pindík i zadeček.“
„To se neříká,“ pohoršuje se babička. Ale já mám radost, že dcera chápe podstatu věci a pomáhá mi mýt tatínka. Protože tak to přesně je a tak se to musí řešit. Vidím na obličejích našich přátel, že se jim zdám divná, protože řeším pořád jen dluhy, nájmy, mytí, převlíkání postele.
Ale mě se chvílemi zmocňuje veliká radost a jistota – když se umírání rozloží na úkoly, pak člověk shledá, že na nich nic hrozného není. Co je hrozného na převlékání postele? Hrozné jsou jen projekce pocitů, hrůza z budoucnosti. „Čím dřív to skončí, tím líp pro všechny,“ věta doktora, která se mi vždycky vybaví, když se rodinní příslušníci hroutí jak kuželky. Ze svých projekcí budoucnosti, která už se nestane, z toho, že umírající až doposledka trvá na tom, aby byly věci „po jeho“, a nepřizpůsobí se v ničem tlaku okolí. Dělal to tak vždycky. Je nesnesitelný, jako byl vždycky. Odmítá péči, odmítá doktory, zdravotní sestry, polohovací lůžko, masáže, cokoli. Ale neřešitelné problémy, které tím vznikají, jsou naše problémy, ne jeho. To my máme potřebu dostat jeho stav pod kontrolu a hroutíme se, když si na jeho stále ještě silné vůli vylámeme zuby. On se nehroutí. On umírá. Zbývají okamžiky. Dny, hodiny. Nevím, co bude, až to přijde. Bojím se. Ale vím, že věta, „babi, tatínek smrdí“, je jedna z nejhezčích, jakou jsem kdy slyšela. Naše čtyřletá dcera ji spontánně vyřkla, protože tatínek smrděl a my jsme ho právě myly. Byl slunečný den, za oknem hučel jez a dopravní zácpa na nábřeží, a bylo to tak, jak to bylo
.

Je to už řada dní a věta, „čím dřív, tím líp“, mi připadá stejně absurdní jako reakce babičky, „to se neříká“, a její nápad, že bychom mu raději neměly dávat nutriční nápoje, „aby už spinkal“. Můj muž je ještě naživu, ať už o to on nebo kdokoli z nás ještě stojí. Význam nemají projekce, hodnocení, představy budoucnosti, pojmy časovosti či zmaru. Jsou jen okamžiky a ty, díky opiátům, nejsou hrozné. Jsou – tím, čím jsou. Můj muž umírá a část ho už umřela. A přesto myšlenka, „čím dříve, tím lépe pro všechny“, hovoří zas jenom o nás, kteří se nedovedeme srovnat se situací. Bývala jsem ještě před pár týdny vášnivým zastáncem euthanasie, nepřála jsem si dlouhé přežívání za každou cenu a pořád si myslím, že tak jako lidstvo postupně zvládá kontrolu početí, brzy ovládne i smrt, která se stane plánovanou jako vše ostatní. Přesto jsem vděčná za den, jako byl dnešní, kdy jsem sdílela se svým mužem a se svou dcerou privilegium být bez plánů do budoucnosti, beze smyslu, bez východiska – prostě být.

Anebo tenhle:

Zápis z natáčení, 2016:

Pan O. dýchá ztěžka, vypadá jako někdo, kdo už přešel na druhý břeh, prý má horečku, říká sestra. Pan O. spí, chrčí, a já znám dobře to, co přichází. Dech se mu zadrhává. Zapnula jsem mikrofon, abych nahrála jeho dech, nutně i se zvukem televize, na kterou se dívají jeho spolubydlící na pokoji. Nic se neděje, vzduch se nehýbe, pan O. nedýchá. Vím, co to znamená, to, jak vypadá – jako miminko, které je někde mezi světy. Nedýchání mě vyděsí, ubíhají vteřiny, hodně vteřin, skoro minuta. Zemřel snad právě? Po děsivě dlouhé pauze se ozve chrčivý nádech. Aha, tak ještě ne. Jeho tvář je poznamenaná stářím, ale ramena jsou hladká a bílá, mladistvá. Z jeho těla sálá život, i když jeho obličej je už obličejem mrtvého. Chrčivě se znovu nadechne, zachroptí. Vím, že tato fáze může trvat ještě pár hodin, ale o moc víc ne. Panikařím – snad by se měla zavolat jeho dcera. Někdo by jí měl říct, že tato noc bude poslední. Někdo by ho měl držet za ruku a říkat mu slova lásky. Ať už je slyší, nebo ne. Ale kdo já jsem, abych zasahovala do tak citlivých soukromých věcí…? Sbalíme si fidlátka a odcházíme.

Nejkrásnější věc je kůže, říkám si. A ruce. A gesto. Cítím velkou něhu k té jemné kůži ještě živé, i když se už jen čeká na konec. Štíhlá lýtka, krásné ruce, jemné linie stehen, i s plínkou a hadičkami, bezprostřednost a citlivost, na jednom konci postele pytlíky na moč, na druhém tvář člověka.

Odcházejí, a nejsou proto o nic moudřejší. Koukají na televizi. Věčně na televizi. Na konci života vás neprovází kněz, nářek ani poslední vůle. Na konci života je soundtrack špatného dabingu pitomého seriálu na ploché obrazovce na zdi nemocničního pokoje.

Televize pořád ještě hraje, když večer odcházíme z pokoje pana O. Sestry se chystají na noční službu.

Několik let plánuju film. Mluvím s Martinou Špinkovou, která založila Cestu domů. Mluvíme o tom, jak se podobá péče o miminko péči o umírajícího. O křehkosti života. O něze. Mám tisíce poznámek a odkazů.

Nakonec se o film „rozdělím“ s Markem Boudou. Má podobné zkušenosti, ale hledá metafyziku ve vztahu k hudbě. Televizní formáty, časová okénka. Pochybnosti. Nechci se pokládat do starých bolestí. Jak předat lehkost celé věci, která je z podstaty těžká? Udělám krátký film, který snad navodí onu lehkost a zároveň bezprostřední realitu skrze jiné lidi a děje.

TÓNINA TICHA

Iniciačním okamžikem pro vznik tohoto filmu byla zkušenost s umíráním mé matky. Máma měla ráda klasickou hudbu, požádal jsem tehdy kamaráda, klavíristu Honzu Bartoše, zda by jí nezahrál. Přehrál jí řadu skladeb, od Beethovena po Brahmse až po Kabeláče. Uvědomil jsem si, jak hluboce se mámy hudba dotýká. Po pár letech od jejího úmrtí jsem se probíral fotografiemi, které zachytily tyto okamžiky, a napadlo mě na základě této zkušenosti natočit film. Navíc se sám od jedenácti let věnuji aktivně hudbě̌, která je vedle filmu a fotografie mou další vášní. Od dětství jsem hudbu propojoval s jistou obrazovou a emocionální imaginací.

Začal jsem tvořit film o emocionálním působení hudby na posluchače. Nešlo mi ale o žádné „vědecké pojednání”, ale o esejistickou formu. A zajímalo mě především, jak se hudba zračí v mysli – tváři posluchače staršího věku. Věku, kdy potenciálně dochází k jakémusi ohlédnutí za předcházejícím životem.

Nešlo mi o hlubokomyslné úvahy, ale o prosté vhledy natáčených do okamžiku jejich pohnutí hudbou. Známý britský neurolog a spisovatel Oliver Sachs, který se též zabýval hudbou, to velmi výstižně popsal:

„Hudba je jak zcela abstraktní, tak silně emotivní, čímž je mezi druhy umění jedinečná. Nemůže vykreslit nic konkrétního ani vnějšího, ale má unikátní moc vyjádřit vnitřní stavy nebo pocity. Hudba může zasáhnout srdce přímo, nepotřebuje žádné zprostředkování.”

Zajímavou zkušeností byl pro mě drobný průzkum. Hovořil jsem s řadou lidí různého věku a profese, včetně hudebníků, abych se jich optal, jak hudbu prožívají, co se jim při poslechu vybavuje, zda jim někdy pomohla apod. Překvapující bylo, kolik lidí mělo problém takový zážitek komentovat či se nad ním zamyslet anebo si na něj vůbec vzpomenout. Je to i důsledkem zvláštnosti hudby… Ženy byly schopné výrazně rychlejší a plastičtější výpovědi. Muži měli mnohdy problém vůbec něco říci. Jistě to ale nebude emocionální neschopností, ale prostě mužskou uzavřeností v projevu emocí. Což je známý fakt, který jsem si ale najednou intenzivně znovuuvědomil. Ve filmu pak pochopitelně převažují ženy, až mě to poněkud mrzí. Na druhou stranu jsem na internetu našel filmový záznam, kde slavný pianista Arthur Rubinstein nádherně popisuje vlastní emoci při poslechu jedné Schubertovy skladby. Ano, i my muži jsme schopní vyjádřit cit…

Původně mě téma zajímalo v širším kontextu, ale bylo nutné úhel pohledu redukovat. K tomuto tématu bych se určitě rád vrátil. Druhou, neméně podstatnou rovinou se tak stalo téma ticha – tedy to, co je kontrapunktem hudby, pauzou ve skladbě či koncem života… Ticho, které po nás zůstává… Sestřih filmu odrážel tuto polaritu a jeho skladba byla do jisté míry inspirována některými aspekty hudební formy – tedy rozvíjením tématu a periodickými návraty k variacím dalších témat, která svým způsobem připomínají refrén.

REŽIE VŠE
Privacy Settings
We use cookies to enhance your experience while using our website. If you are using our Services via a browser you can restrict, block or remove cookies through your web browser settings. We also use content and scripts from third parties that may use tracking technologies. You can selectively provide your consent below to allow such third party embeds. For complete information about the cookies we use, data we collect and how we process them, please check our Privacy Policy
Youtube
Consent to display content from Youtube
Vimeo
Consent to display content from Vimeo
Google Maps
Consent to display content from Google
Cookie Consent Banner by Real Cookie Banner